Stojím pod Vratankou, je noc a na kamenné záhyby a výčnělky skály dopadá modré měsíční světlo. Tento výstup bude výzva, i když mám s sebou jištění v podobě přečtené autorovy předchozí knihy Nové pověsti, na níž ta aktuální zvolna navazuje. Vratanku stačí zběžně prolistovat, abych naznal, že se Wudy opět nekrotil a vytesal do papíru sousoší dlouhých básní/poém výrazně rozmanitých tvarů. Dochází mi, že skalní cesta na Vratanku je pro zkušené a obratné lezce a že respekt, který před ní cítím, je zároveň pozvánkou na strhující dobrosružství četby. Nejprve se přesvědčím, na jaký druh horniny vlastně lezeu: Kniha je rozdělena do dvou etap, z nichž ta první – Otevírání Vratanky – obnáší čtyři básně/lezecké techniky; a ta druhá – Zavírání Vratanky – je rozdělena na další tři. Je to komplikovaná kompozice fraktálovitého charakteru, která se nadále prohlubuje, čím hlouběji v textu se nacházíme. Na chvostu dokoce plápolá poznámkový aparát plný vlastních jmen bohů entit, zloduchů i herojů – ale toho se nebojím – Wudy vytváří pro mýty natolik překvapivé prostředí, že jejich do věků vrostlé principy končí přebudovány a předhozeny fantazii čtenáře jako plody čerstvého exotického ovoce. Jak už jsem naznačil, také jednotlivé básně mají vlastní strukturu. Šplhám od alfy po ný, od pondělí do neděle, od narození po smrt, dlaně a chodidla připravená na každou další báseň, každý další verš. Kladu prsty do kapes plných jazykové hravosti obdařené nebývalou vynalézavostí, halím se do stínů pod převisy temných stavů mysli, abych se s vypětím přitáhl a nahlédl do pukliny s nápisy v neznámé řeči. O něco výše je skála svázána přísnou geometrií sonetů. Je to náročná trasa, ale každá dřina je odměněna hormonem štěstí. Když stanu nahoře, konečně se mi naskytne výhled do dáli. A vidět je odtud zase o něco dál. Během čtení jsem žil v iluzi, že lezu po skále, jejíž podobu formulovaly tisíciletí tlaku a eroze. Že její vrásnění vznikalo náhodně z popudu vnějších vlivů. Z perspektivy člověka stojícího nad dočtenou knihou však musím konstatovat, že Vratanka není jenom obyčejná skála, ale drahokam pečlivě broušený z vůle a imaginace svého autora – a tvar je to skutečně pozoruhodný.