3* z nostalgie...a za posleství lidskosti...jinak bych šla ještě níž...četla se rychle, ale blbě. dobře, je to americký styl, takže funguje jinak než u nás..Tlusťoch svolává starý tým, a možná raději než Roye jsem potkala ten zbytek. Nechápu Berryino nadšení budhismem, její závislost na mobliu ( nějak my ty 2 věci nesedí dohromady - terapeutka visící na čem ? co tam furt řeší ? píše si s někým ? nebo něco čte ? ), jejich výchova a komunikace se Studánkou, takové ty "psychologické hry" mě fakt neoslovily. Systém zdravotnictví je také diametrálně odlišný od našeho, a i když to bylo podáno s určitou nadsázkou (počítače, LEKSYS, kódy, lidi z kanclů, kámoši...) bylo jasné, co chtěl autor říct. Ale přesně jak píše momo01 - ne na tolika stranách. Často jsem jen přelétala stránky očima, nekonečné porady, hesla, zkratky, nic pro mě. Navíc dle jejich systému je kdokoliv schopen dělat cokoliv - tedy většina z těch doktorů byla jak schopnými internisty tak chirurgy zároveň - takovou multispecializaci u nás opravdu nenajdete. A celou dobu ve mně taky hlodalo, jak to vlastně autor cítil - jedna věc je empatie, lidskost, věnovat se pacientovi, druhá věc je čas na odpočinek a vlastní život..(proto rakovina u lékařů, alkoholismus, deprese-...) představa,. že jsem v práci do pozdních nočních hodin, protože mi na pacientovi záleží, potřebuji ho sledovat dnem a nocí - zkuste si to v reálu. Chodíte se domů jen vyspat na pár hodin, v horším případě spíte na inspekčáku a domů už ani nechodíte. A nebo to ani neděláte z lásky k bližnímu, ale kvůli nedostatku personálu a zavalenosti prací. Zkuste si to, kromě běžné "8hod." pracovní doby bonusových několik 32hod. šichet měsíčně, protože není prostor chodit po službách domů..Navíc oficiálně jste přeci po službě doma, takže děláte zadara....no jo, to ani nemusíte do Ameriky..ještě před pár lety jsem díky tomuto systému pěkně vyhořela tady...díky za to, pomohlo mi to posunout se tam, kde jsem dnes. Ale bylo to pekelné, přátelé...a do doby než jsem měla rodinu, to ještě jakž- takž šlo...ale s rodinou ?? Mimochodem, jak se asi cítila Jude ? pomalu rodící, a na sále ? tam potřebuje být člověk docela fit a v kondici, a obávám se, že v 9.měsíci máte chuť už nohy vyložit na stůl, než někde od rána do večera pižlat břicho, držet háky a dělat fyzicky a psychicky náročnou práci...ale třeba to mimčo ocení... TAkže - Samuele Sheme, o co Vám šlo ? a o co šlo Tlusťochovi ? možná si milí čtenáři říkáte, že by jste taky takového Tlusťocha chtěli potkat - něco vám řeknu .- v každém špitále jsou...chytří, laskaví, věnující svůj život pacientům, a vlastně ...velmi osamělí. A pak jsou i v reálu i jiné postavy - ambiciózní Jackové, Krashové a podobně... A také zdraví není prioritou dne. Je dobré si uvědomit, že vaše problémy nezpůsobuje nikdo jiný, než vy a také nikdo jiný než vy je nevyřeší...možná doktor utlumí důsledky, ale kde jsou kořeny ? chcete je najít ? chcete něco ve svém životě změnit ? a napadne vás tohle všechno po přečtení čtvrtého dílu, který působí spíše jako hořkosladká komedie, balící poselství do nečtivého balastu ? Ou, to jsem utekla trochu k sobě. No co už...v sérii nejslabší, řadím do police a uvidím co dál. Komentáře Shindo a momo01 můžu podepsat. Takže přátelé, méně americké vaty, nesmyslů a papírů a více zdravého rozumu. A co s Royem a jeho partou ? zkuste přečíst a uvidíte.. (p.s. kdo byl střelec ? Krash ? nebo noname ?)

„Nová definice dobrého lékaře? Dokáže zkroutit tělo tak, aby dokázal psát na klávesnici a udržovat oční kontakt.“ Na další knihu S. Shema jsem se těšila a opravdu jsem chtěla, aby se mi líbila. Snažila jsem se, seč to šlo, prokousat se a najít v ní všechno to, z čeho jsem byla nadšená v Hora hoře a co se mi líbilo i v Dům Páně. Oba zmíněné tituly jsou plné sarkasmu, lehce bláznivé, řízné, v mnohém pravdivé a celkově zábavné. Ale Čtvrtá nejlepší nemocnice není nic z toho a je na hony vzdálená předchozím dílům. Hrdinové se nikam neposunuli a psaní je příliš rozvláčné. Přiznám se, přeskakovala jsem, abych se dostala ke skutečnému obsahu. Toho jsem ale moc nenašla. Souhlasím s autorem, že při léčení je třeba kontakt a že vztah mezi lékařem a pacientem zvyšuje úspěšnost léčby. Ale šlo to napsat i stručněji než na 434 stranách. „Víte, jak vypadala dobrá návštěva u lékaře v minulosti, dávno před počítači? Lékař vás pozdravil, posadil a pohovořil s vámi - vyptal se, co vás trápí, udělal si anamnézu - a pak vás požádal, abyste se před prohlídkou svlékli za závěsem. Během té doby si zapsal všechno, co se dozvěděl. Pak vás prohlédl. A zatímco jste se oblékali, udělal to, co v dnešní době vypadá tak podivně: zamyslel se. Uvažoval, přemítal. Tušil. Naslouchal intuici. Spojil to všechno dohromady. Dospěl k představě, co vám je a jak by to mohl napravit, a pokud ne, pak tedy, jak by měl za všechny okolností přispět k péči o vás, když jste nemocní. Integroval… Počítače nám v tom brání. Stroj se nezamyslí. Nikdy nemá důvod, aby se zastavil a přemýšlel.“