Hanna Mácová si asi chtěla splnit sen a vytvořit romantiku, která bude pořád napínavá jak kšandy a nebude jasné, zda se nakonec ty dva milovat budou nebo nebudou. Úplně tak zapomněla, kde se děj odehrává a tak nám na scéně pořád poskakuje maniodepresivní slečna, která nejen že pořád někoho bije, ale ve skutečnosti si vyskakuje na všechny okolo sebe. Často se dovídáte, že to či ono chování jí ponižuje, nebo někoho miluje, nemiluje, nebo nenávidí, pak zase sonduje, proč ten nenáviděný o ní neprojevoval tuhle a tamhle zájem. Asi nejvíce zarážející je fakt, že spoustu tohoto výstředního chování si dovoluje v roli otrokyně. :) Román ve skutečnosti jiný děj nemá. Sem tam se objevuje zmínka o politických rozepřích, ale že by se cokoliv na toto téma rozvádělo to zase ne. Muži vystupující v knize jsou všichni dost tolerantní a děsně ohromený z hysterky, která je drsná a neústupná, až si z toho nervózně žmoulá ruce. Závěr knihy raději ani nekomentuji, protože to co se tam děje, bylo až masochistické pro mě jako čtenářku.

Má to děj, máto spád, krásný styl a nejde se od knihy odtrhnout dokud jí nepřečtete.