Henry Kissinger podává široký výklad světového politického dění počínaje vestfálským mírem před čtyřmi stoletími, který ovlivnil geopolitiku následujících staletí v mnoha zemích světa a nastolil obecné chápání "řádu světa". Jedinečné je nejenom Kissingerovo vidění popisovaných událostí ve světě, ale i jeho schopnost nahlížet na ně z různých pohledů a kontextů. Je nasnadě, že v jedné publikaci nemohl věnovat stejně velkou pozornost všem popisovaným jevům a větší míru detailu tak věnoval vybraným událostem a fenoménům. Zejména jsem ocenila kapitoly věnované rozboru islamismu a revolucím arabského jara. Tendenční jsou podle mne v určitých ohledech kapitoly věnované Evropě, resp. Evropské unii. Velmi zajímavá je pro mne naopak část věnovaná Číně, i když se pouze okrajově dotýká Tchaj wanu (Čínské republiky), jednoho ze zakladatelských států OSN a bývalého stálého člena RB, než jej v OSN nahradila pevninská Čína. Tchaj wan Kissinger zmiňuje především coby základnu americké námořní flotily kvůli korejské válce. Kissingerův výklad politického dění na globální scéně je vysoce fundovaný, je však nutno jej vnímat jako výklad amerického reprezentanta, bývalého amerického ministra zahraničí, prezidentova bezpečnostního poradce atd. Přes řadu zpochybňujících otázek ohledně legitimity či správnosti některých amerických rozhodnutí v oblasti americké zahraniční politiky ve světě, je dokáže vysvětlit (když ne obhájit). K tomu jasně deklaruje svou bezmeznou víru a důvěru v motivy konání USA, až již přináší jakékoli důsledky. Možná nejzajímavější pro mne je část ze současnosti věnovaná technice a rovnováze světa. Dovolím si zkrácenou citaci: "V důsledku toho, jak snadno jsou informace dostupné a jak okamžitá je komunikace, klesá schopnost posoudit jejich význam. Úvaha přestává být hlavním nástrojem formulování politiky a stává se jí manipulace s informacemi."

Henry Kissinger toho v životě spoustu zažil, hodně dokázal a nasbíral hromadu zkušeností. Jako patnáctiletý židovský kluk, fotbalista z Fürthu nedaleko českých hranic, utekl s rodiči před nacismem přes Británii do USA, kde se po létech stal poradcem prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a později ministrem zahraničí . Je třeba připomenout, že od doby jeho působení v těchto vrcholných funkcích do vydání této knihy uplynulo skoro 40 let. Ale nezdá se, že by mentální schopnosti starého pána s věkem jakkoliv ochabovaly. Hluboká erudice, rozsáhlé zkušenosti a pronikavý úsudek čiší z kažého slova, i když to vůbec není lehké čtení. Některé úvahy a dedukce člověk musí přelouskat několikrát, než porozumí jejich logice. Autor navíc ponechává spoustu věcí nedořečených nebo vyslovených jen v náznaku – počítá s poučeným čtenářem s dobrými základními znalostmi historie a politiky. Nezabývá se však jenom věcmi minulými. V závěru upozorňuje na úskalí a rizika, plynoucí z prudkého tempa rozvoje nových technologií, za nimiž znalosti a schopnosti politiků (a nejen jich) jen těžkopádně pokulhávají. Říká o tom mimo jiné: „V důsledku toho, jak snadno jsou informace dostupné a jak okamžitá je komunikace, klesá schopnost posoudit jejich význam anebo vůbec stanovit kritéria toho, co je významné. Tato dynamika může politiky vybízet k vyčkávání, až určitý problém vyvstane, namísto aby jej předjímali, a vést je k tomu, že okamžiky rozhodnutí vnímají jako sérii izolovaných událostí, nikoliv jako součást historického kontinua. Jakmile k tomu dojde, přestává být hlavním nástrojem formulování politiky úvaha a stává se jím manipulace s informacemi.“ A o pár řádků dál dodává: „Hrozí, že komunikační technologie zbaví člověka schopnosti vnitřního hledání, protože zvýší jeho závislost na technice jakožto nástroji, jenž usnadňuje a zprostředkovává myšlení.“ To jsou opravdu zlatá slova – ale trochu z nich mrazí, žejo?