Den opričníka je řádně pofidérní satira. Největší předností tohoto díla je bezpochyby archaický styl psaní, se kterým si autor musel dát pořádnou práci a překladatel dvakrát tak. Děj samotný je sledem absurdních příhod, které ze všeho nejvíce připomínají Mechanický pomeranč říznutý kapkou monarchismu. To ovšem ničemu nevadí, kniha se čte dobře, má spád a neobsahuje hluché momenty. Přesto mám pocit, že tomu něco chybí, že Sorokin o Rusku neříká nic, co by člověk s alespoň základní znalostí dějepisu neznal.

Kniha, po ktorej by som nesiahol, ak by ju niekto nezmieňoval ako super čítanie. Pre niekoho možno áno, pre mňa to bolo otravné a v podstate nudné a povrchné poukázanie na to, ako to v Rusku chodilo, chodí a bude chodiť. Za ďalšie, nedokázal som prečítať ruských klasikov kvôli ťažkopádnemu jazyku, ktorý je aj tu - nejdem porovnávať, nemám ako, lebo ma ruská literatúra neoslovila - a je to príšerné. Na to, aká je kniha krátka, tak som ju čítal pomerne dlho pretože štýl, dej, reč, opisy - toto všetko ma rozčuľovalo. Úplnú nechuť a aj pachuť vo mne vyvolala posledná scéna, kľudne si ju ohol autor odpustiť, stačí, že bez podobných vecí sa dnes už nenatáčajú ani filmy či seriály. Obávam sa, že ak sa to dostane aj do literatúry a stane sa z toho štandard, tak sme na na priamej ceste do zatratenia.