Demangeotovy zásluhy v šíření české poezie jsou neodmyslitelné (poutavě o tom – a i o Útržcích – na Youtube kanálu Fra hovoří Petr Zavadil) a skutečnost, že ho čeština nadchla natolik, že začal i česky psát, je rovněž pozoruhodná. Tenhle sešit je plný minimalistických (mnohdy pouze jednoveršových) básní, v nichž se každé slovo pečlivě váží a jazyk se láme. Převládající motiv sněhu, který je patrný i v názvu knihy, pak vzněcuje řadu otázek: Překrývá sníh to špatné, nebo dokonce překrývá to, co by překryto být nemělo? Nepřekáží řeč sněhu? ("Sněž a mlč.", "Bez řeči se sněžím", "Řeč je nepřítel sněhu. // Ale sníh to neví.") Je sníh něco, co nemůže být způsobeno námi, ale pochází z vnějšího prostředí? ("Sněžit je nutně pryč." "Sněhem se osvítím. // Sněhem jinak."). A dost, to už bych skoro odcitoval celou sbírku. Ale i texty, ve kterých "nasněženo" není, stojí svou strohostí a úderností za to, některé kusy v sobě mají až surrealistickou poťouchlost. Čau ropucho, podívej jak jsme živí – když po močálech rána zapomenutou šerednost smutně hladíme. (s. 36)