No... tak jsem si to konečně přečetl. Pročetl jsem ony legendární texty Gustava Radbrucha, které tak silně ovlivnily dějiny posledních osmdesáti let, že se s nimi mlže poměřovat tak maximálně Hart a Dworkin. A bylo to, nutno říci, strašlivé. Pokusím se sem své desítky řádků poznámek vměstnat, pokud možno strukturovaně, ale asi mi to nevyjde, tak promiňte. Vezmu to postupně dle struktury knihy. V prvé řadě musím vyjádřit lítost nad tím, že tam Pavel Holländer, se vší úctou, slovy klasika, obhajuje neobhajitelné, totiž fungování toho, co nefunguje. On, i Libor Hanuš, obhajují teoretickou nesmyslnost, až hloupost Radbruchových textů tím, že nebyly teoretické, nýbrž praktické a jednalo se tak vlastně o manifesty. Myslí-li si oba pánové, že nesmyslnost manifestů může být obhájena tím, že se nám líbí, přiklání se tím k tomu nejhoršímu z politiky, práva a filosofie a přistupují tak na naprostou devalvaci vědy, či politického života (tedy aktivního života) vůbec. Dále v textu se k tomu vrátím, ale nemohu pominout hned úvodem. Pánové tvrdí, že Radbruchovy nesmysly manifestačně vnášejí ducha humanity do nehumánního pozitivního práva, ohrazují se proti označení mýtus, kterým dnes leckdo (včetně mě) Radbruchovu formuli označuje. Tedy takto: zakladatelem právního pozitivismu je Jeremy Bentham, ten ve svém díle Principles of legislation píše: "Zde se dotýkáme jedné z nejtěžších otázek. Jestliže právo není takové, jaké má být; jestliže je v otevřeném konfliktu s principem užitku; máme ho dodržovat? Máme ho porušit? Měli bychom zůstat neutrální mezi právem, které přikazuje zlo, a morálkou, která ho zakazuje? Řešení této otázky vyžaduje opatrnost i shovívavost. Měli bychom přezkoumat, jestli je více nebezpečné porušit právo, než ho dodržet; měli bychom přezkoumat, zda pravděpodobná zla plynoucí u poslušnosti jsou menší nebo větší než pravděpodobná zla, která plynou z neposlušnosti." To byla ale svině, co? Normální Hitler. Ten odporný, zlý a nechutný pozitivista v roce 1766. Hajzl. A Kelsen, ten symbol nejradikálnějšího pozitivismu? "[N]emá býti v ničem dotčen požadavek, že právo má býti morální, t. j. dobré. Tento požadavek rozumí se sám sebou." To napsal Kelsen, přátelé, ve své Ryzí nauce právní z roku, počkejte si, 1934, nemusel to psát jako Radbruch až ve 46.. Nemohu nepřidat Harta, který upřednostňuje morální soud před právním: "K tomu, aby lidé jasně uvažovali, když se setkají s úředním zneužitím moci, by především neměli zapomínat, že potvrzení právní platnosti ještě neřeší otázku poslušnosti a že ať už je aura majestátu či autority úředního systému jakkoliv mohutná, jeho požadavky musí nakonec podléhat morálnímu přezkoumání." Pravda, Hart to napsal až po Radbruchovi a to právě v kritice jeho formule. Velice důležitý poznatek k Radbruchovi samému. To, co kritizuje ve své formuli, zdá se být jeho vlastní stín. Ve svém pojednání o relativismu totiž tvrdí něco, z čeho je formule zákon je zákon odvoditelná. Pojímá, zcela nesprávně, relativismus jako rovnost všech ídejí. Ale o to relativismu nejde! Relativismus je neustálým podezříváním vlastní ideologie a právě tak neustálým podezříváním jiných ideologií. Relativismus říká, moje teorie nejspíše není ta objektivně správná a ta tvoje také ne, moje je však pro ty a ty důvody lepší a méně škodlivá. Radbruch oproti tomu říkal: moje je stejně správná jako tvoje. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého. Vztáhnu-li to na demokracii, vlastně mu nedošlo, že to není tak, že každé rozhodnutí lidu musí být stejně dobré, ale tak, že každé rozhodnutí lidu může být špatné. A proto může být špatný zákon. K pěti minutám: 1. Za nacistického Německa mohl podle něj voják porušit rozkaz, kdežto právníci neměli morální cítění, aby porušili formulku zákon je zákon. To je hloupost, pro oba platil stejný výsledek. Poruším-li rozkaz, zemřu, neaplikuji-li zákon, zemřu. Jak už jsem se výše snažil několika citacemi ukázat, žádný pozitivista, si, na rozdíl od Radbrucha, nikdy nemyslel, že zákon je zákon ve smyslu formálnosti legislativního procesu, je morálním argumentem. Naopak, zákon podle nich může být špatný a je morálně správné jej neuposlechnout, dokonce je to vyžadovatelné. Radbruch svým uvažováním naopak přispívá k myšlence, že zákon vlastně nespravedlivý být nemůže, když je to ten zákon, že? a tím vlastně znemožňuje jeho neuposlechnutí. To co Radbruch tvrdí, vůbec není pozitivistické uvažování. To je jeho zkreslený a hloupý pohled na pozitivistické uvažování. 2. Kritizuje pojetí prospěchu rasy jako úravidla. Nic proti tomu. Ale nedochází mu, že toto pravidlo nikdy nebylo pozitivistické, ale přirozenoprávní. Nacistický koncept blut und boden je ryze naturalistický a při pohledu na něj se pozitivistovi chce zvracet. Radbruch proto nemůže kritizovat nacistické pozitivisty (ti neexistovali), nacisty (protože onu pozitivisticky neuvažovali), nota bene pak ne pozitivisty. 3. Nemohu souhlasit s konceptem práva jako přiblížení spravedlnosti. Jakkoliv se s ním mohu shodnout, že spravedlnost, účelnost a právní jistota jsou principy dobré legislativy, nejsou právem samým. Mohou v něm být, ale právo je a zůstává lidským artefaktem a může tak být špatné, nespravedlivé, neúčelné a nepředvídatelné a stále zůstat právem. 4. Koncept neprávnosti práva, je-li nespravedlivé je to nejhorší na jeho teorii. To, že je právo nespravedlivé je jistě důvodem pro jeho neuposlechnutí, ale nečiní to z něj neprávo. Pozitivista si řekne, toto je tak špatné právo, že se mu jako právu vzepřu. Na to Radbruch nemá odvahu, on si zpráva musí udělat neprávo, aby byl ochoten se mu vzepřít. 5. Mohl bych toho mít k poslední minutě více, ale zůstanu, jako Radbruch, u biblického citátu. Já bych, na rozdíl od něj, raději použil tento: Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. (Exodus, 23,2)

Jsem ve třetině svých poznámek, ani ne a musím končit. Snad ještě pár poznámek k formuli samé. Co je to ta nesnesitelná míra? Snad by Radbruch, jako bývalý relativista, měl vědět, jaký je její problém. Pro něho je nesnesitelná nespravedlnost něco jiného, než, dejme tomu, pro Hitlera. Ta formule nedává smysl, protože pro Hitlera je nesnesitelně nespravedlivé, když Žid dýchá kyslík Němci, kdežto pro Radbrucha je to to, že Žid dýchá Němcův plyn. Já třeba souhlasím s Radbruchem, ale dokud s ním nesouhlasí nacista, je jeho formule k ničemu. Poslední poznámka, ne, nespravedlnost, jak jsem již psal, nevede k neplatnosti práva. Toliko k morální povinnosti jej neuposlechnout. Shrnuto, snad jsem demonstroval na sotva pár příkladech nesmyslnost těchto Radbruchových textů a mohu s klidnou duší spát s vědomím, že jsem se o tom vykřičel. P.S. Jednou hvězdou ani toliko nechci Radbrucha dále urážet, jako jsem tuto knihu chtěl spíše jen na nějaký čas posunout do modrých čísl. Opravdu mě jako pozitivistu uráží dost na to, že jsem ji na 100% hodnocení nemohl snést. Radbruch, jak jsem snad jasně demonstroval, vůbec nepochopil co to pozitivismus je a urazil tak desítky velkých myslitelů a desetitisíce právníků. To od něj, myslím, nebylo pěkné.