Zřejmě nejhorší a nejzbytečnější kniha o Ódinovi a severské mytologii, z níž se prakticky nic určitého nelze o slíbeném tématu dozvědět. Je to tím, že autor přistupuje k látce způsobem, který je pro seveřany a jejich představy vyloženě nevhodný, cizí. Není religionistický ani historický, ale spíše intelektuální a teoretický. Autor nepracuje s historickými prameny nebo hmotnou kulturou (nálezy), jak bývá zvykem u vědeckého přístupu, ale jen s obecně známými skutečnostmi a vlastními myšlenkami jako student humanitního oboru na filosofické fakultě (ostatně je to i řečeno v předmluvě), což je největší kámen úrazu. Výsledek je nicneříkající, výpovědní hodnota žádná. Užitečná není kniha ani jako souhrn dostupných informací o Ódinovi a severské mytologii, jak jsem naivně doufal, těm se vyhýbá nebo je míjí obloukem a zcela bez cíle se točí v kruzích kolem notoricky známého a pojmů iniciace a oběti, nic konkrétního nedokáže sdělit. Když dojde řeč na Ódinova jména, které by mohly do tématu vnést trochu světla, autor to jen odbývá lacinou poznámkou, že v knize pro ně není dostatek prostoru, ale jinde to naopak zavání jeho plýtváním, potřebou zahustit obsah a zaplnit papír opakováním obecně známého nebo dříve vyřčeného typu „Ódin je bohem magie“ atp. již víme z předešlých stránek, ale autor má jakousi potřebu se k jasným závěrům vracet a znovu je dokazovat. Nebylo nutné kvůli tomu knihu psát a vydávat, když nemá co říct. Slíbená „analýza“ na závěr je asi to nejhorší z celého výtvoru, naprostý blábol. Ani dva či tři převyprávěné příběhy z islandských sbírek převážně negativní dojem nezachrání. Islandské Eddy jsou v podstatě základní zdroje o severské mytologii a českému čtenáři jsou dostupné jako překlady v daleko lepší formě než tyto, bez násilného vytrhávání z kontextu, zároveň bývají doplněné kvalitními komentáři, ale zde jsou vyloženě opsané strojově a nudně, hlavně jsou vytržené a neúplné, sloužící asi jen jako výplň tohoto studentského experimentu. Nejsou to také jediné zdroje o Ódinovi. Co dodat, knížka se díky názvu hezky svezla na aktuální vlně zájmu o vikingy a severskou kulturu. Napsat ji nedalo zřejmě žádnou námahu, když to je upravená verze vysokoškolské práce. Nenašel jsem jediný důvod, proč si jí pořizovat a číst, či pro koho měla být původně napsána apod., kantoři byli s tím, co četli, možná spokojeni, ale jakýkoli jiný čtenář si z toho o mytologii a náboženství neodnese prakticky nic hodnotného, naprostý odpad, ztráta času i peněz.

Nesdílím nadšení předchozích komentujících. Kniha mi přišla psaná stylem: Zde máme uživatele jménem honajz, když se do něho řízne, teče z něho červená tekutina, pravděpodobně krev. Krev symbolizuje oběť, a tak může mít honajz něco společného s obětními obřady. V některých chvílích honajz chodí po horách. Hory symbolizují majestátnost, a tak si možná myslí, že patří k božskému pantheonu. Honajz má dvě ruce a dvě nohy, což jsou symbolická čísla vztahující se... To už je jedno k čemu. Prostě mi připadalo, jako kdybych četl záznam z pitevny, se všemi možnostmi a variantami všeho, co se našlo, ale podobně jako by nikdo neměl představu o honajzovi, těžko si udělá obecnější představu o Ódinnovi. Doporučuji k tomuto tématu spíše R. I. Page: Severské mýty.