Tenhle druh pomalu gradujících hororů já prostě můžu a Haruto Rjó nepochybil ani v jediném momentě, včetně doplňujících povídek. Perfektně kombinuje starosvětskou hrůzu z démonických bytostí, jejichž svévolnost je doslova nevyzpytatelná, s moderní fascinací krvavého sadismu vyváženého s přesností na desetinu miligramu. Škoda jen té bezútěšnosti, kdy je čtenáři od určitého okamžiku jasné, že příběh za žádnou cenu nemůže dopadnout dobře, pročež hrdinovi i přestává držet palce a namísto toho raději odvrací zrak, aby ten jeho pád do pekel alespoň neviděl, když už jej musí slyšet. Přesto nemůžu jinak než hodnotit plným počtem, protože takových strašidelných historek najdete v komiksu pomálu. Jednoduchý motiv městské legendy autor vyhrotil do nádherného extrému, přičemž podmanivost tempa jeho vyprávění je absolutní. Krásná ukázka práce se strachem – precizní v detailech a nápadité v klíčových momentech. Díky nakladatelství Crew už pro mě vynášení odpadků nikdy nebude relaxační činností.

Po přečtení poslední stránky Zvrácené mám v sobě spoustu rozporuplných pocitů. Jak je možné, že kniha, která v sobě má prakticky vše, co je potřeba k vytvoření perfektního, temného a surového hororového příběhu, působí po celou dobu tak sterilně, předvídatelně a místy až nudně. U většiny japonských autorů si člověk už nějak navyknul, že se snaží v dané kategorii překonat jistou míru snesitelnosti, což je právě dělá výjimečnými. Ať už je to porcí gore momentů, nahoty, nebo jednoduše WTF momentů. V případě Zvrácené zde všechny tyto kategorie máme. Problém však nejspíš bude, že každá z těchto kategorií je vždy autorem umírněna právě v těch nejlepších momentech. Čím se však nešetřilo, je množství klišé, které autor do své knihy zařadil. Psychiatrická léčebna – máme, rozdělování postav v nejméně vhodnou chvíli – máme, hlavní postava, které nikdo nevěří – máme. Tyto klišé však jsou do příběhu vloženy citlivě a nenásilně, takže nepůsobí jako ze špatného béčkového hororu. Co se postav a příběhu týče, rovněž u nich se autor nesnaží nějakým větším způsobem vybočovat ze škatulek. I přesto, že nám je představena relativně velká porce postav, tak už po prvních stránkách člověk je schopen vydedukovat, které z postav slouží pouze jako náplň do mlýnku na maso pro naši sadistickou lolitu. Většina těchto postav je však vykreslena velmi charismaticky, a tak i přesto, že tušíte, jaký osud se jim chystá, stále fandíte a věříte, že se závěru příběhu dočkají ve zdraví. Abych však nebyl jen kritický. Kniha jako taková má v sobě umístěny v závěru ještě dvě bonusové krátké povídky. A obzvláště povídku s názvem Chodba loutek bych se nebál nazvat dokonalou. Všechno co u hlavního příběhu Zvrácené bylo dokončeno jen zčásti, tak v případě této povídky byla míra strachu, znepokojení a surovosti dotažena k naprosté dokonalosti. Zvrácená rozhodně není špatné počtení. Jde ve všech ohledech o průměrnou jednohubku, která neurazí, nenadchne, ale rozhodně dokáže zabavit na jeden příjemný večer ve chvíli, kdy nehledáte vyloženě náročnou zábavu na čtení. 55%