„Líbí se mi, jak vypadá město Brzo ráno v neděli Lidí je v něm málo a ti Co chodí tam jsou ospalí A prohlíží si ve výkladech věci Který zrovna nejdou koupit Krámy jsou zavřený A tichý je i potrubí Nejsou tady ani žádná auta Která by trýznila chodník Jako když jezdí ty umejvací vozy Všechno je volný A mně je za sedm let čtyřicet A už jsem fotr jak vyšitej Do toho my zavoláš ty Divoký zvíře z jiný planety“ Mám moc rád celou kapelu Květy, pro jejich zvláštní přístup k tvorbě, která je pro posluchače zároveň „user friendly“, ale zároveň jako by kladla mezi sebe a široké posluchačstvo záměrně překážky. Výsledný produkt tak nikdy nebude vítanou součástí rozhlasových playlistů, ale to neznamená, že pro svoji kulturní minoritu není trvalým potěšením. Kyšperského písňové texty jsou pro tvorbu Květů důležité, jsou zdrojem celé té jejich zvláštní poetiky, která tak šikovně vyzdvihuje všednodenní, poezií obvykle opomíjené, aspekty našeho žití (básní o tom, o čem se nebásní) a propojuje je s duši povznášejícími metaforami. Výstižný sebepopis vidím ve strofě: „viděl jsem na ulici děvče, které / v levé ruce neslo nákup / a v pravé mělo / rozečtený román“. V téhle sbírce jsou texty, které většinou nebyly publikovány na albech Květů. To mi přijde škoda, básně se mi sice líbily, ale žádná mě nenadchla tolik jako dříve zhudebněná Jablka nebo Řeka je tiché letiště pro kachny. Přesto to bylo oslovující a obohacující. A to včetně surrealistických snových záznamů, které nebyly jen výplní, ale hodnotnou součástí knížky – bez ohledu na to, jestli jsou věrným obrazem Kyšperského snů, nebo pečlivě sestaveným výsledkem jeho poetického přemýšlení nad městem a světem. „Do polštářů písmen do měkkých dlaní do příběhu, do kterýho nepatřím do tušené vůně mýdla do kaštanových vlasů pod nimi září ručně vyšívaný organtýn Vždyť já přeci nejsem sám já nehledám já už mám já jenom se dívám“

Sny jsou top. Jako od Borgese. Nebo od Paviće.