„Vždyť jsem vám zabila velitele. Přece byl pro vás tím nejdůležitějším....“ Další z příběhů Tokijského ghúla nepřináší skoro nic nového. Bitva pokračuje. Umírají lidé i ghúlové. Vracejí se někteří starý známí, ale již se z nich stali nepřátelé. To jsou asi jediné zvraty, které čtenáře dokážou překvapit. Příběh je plný výkřiků. I obrázek na přebalu této knihy, je vlastně jakýmsi výkřikem. Scénář opět povedený, kresba, jak už jsme zvyklí – klasika. Citát: Kdo je u tebe mrtvej! Ale rozhodně nejde o nic pomíjivého. Zásadních věcí je tady dost. Čtenář by si myslel, že už jde vše do finále, ale opak je pravdou. Spousta věcí není dořešeno a některé nové aspekty se vynořují z minulosti a hlásají krušnou budoucnost. Hodně jsem se zasmál u komentářů k ikonkám před kapitolou 89. Hlavně u Rjóko: „Vlastně byl od počátku jasné, že umře“. Před každou kapitolou je spousta těchto komentářů. Tak se bavte. Citát: Jakmile před nepřítelem utečeš dvakrát, už ho nikdy neporazíš.

Mě už ty nekonečné nepřehledné bojové scény asi nebaví. Mohla bych napříště poprosit o trochu komorní konverzace u kávy?