Lev Davidovič Trockij - můj soudruh přinejmenším v sebestřednosti. Životopis je naplněný chvástáním se vlastním egem - kdo jiný by taky mohl mít tak dobré predikce postupu dialektického procesu (ač se už dotýká sebeméně důležitějších věcí pro světovou revoluci) a tak plamenné a pravdivostí přetékající řeči než soudruh L. D.? A tato sebestřednost zcela čistého charakteru - Trockému charakteru můžeme vyčítat mnoho chyb, ale určitě ne to, že by byl dobrým "análním horolezcem" (ironií osudu ho jeden takový zabil - cepínem) - Trocký - minimálně do doby exilu, kde se již dá pozorovat mírná změna charakteru (asi stářím) - vždy vše říkal na rovinu, tak jak to chtěl - tak jak to měl vypočítané, tak jak si myslel, že to bude nejlepší pro socialistickou budoucnost. A svou upřímnou a plamennou aktivitou (svými novinovými články si nezadá s řečníky jako Cicero) si vysloužil ohromné množství nepřátel, v nichž pocit ukřivdění zanechal stopu celoživotní nenávisti, která se pak projevila v připojení ke Stalinově frakci. Trocký taky celkem "kašlal" na konvence a na všeobecná očekávání - vždyť pověstnou Říjnovou revoluci vlastně provedl on s hrstkou svých věrných již v předvečer revoluce "masové" - obsadil všechny důležité orgány státu i médií a další den si klidně mohl hodit šlofíka, protože věděl, že to, co se děje, je jedno velké divadlo a karty už předem rozdal, prohlédl, vyměnil se spícími protivníky a bez výjimky trumfnul on. Zlí jazykové tvrdí, že důvod, proč s revolucí příliš nespěchal, je, že chtěl aby vycházela na datum jeho narozenin (což mu opravdu vyšlo :-) ). Životopis je určitě záživným nahlédnutím do velké části života (po vyhnanství v Konstantinopoli) jednoho - pro historii nepostradatelného - člověk. O jeho zásluhách a hlavně morálce můžeme značně pochybovat (za vyvražďování svých politických oponentů se nestyděl, stejně jako za brutální zacházení s bývalými důstojníky carské armády, které potřeboval do armády nové - vydírání, braní rukojmí z rodiny a další způsoby ale vedly k tomu, že vybudoval bojeschopnou a co je důležitější i vítězství-schopnou armádu), nicméně jeho kritika režimů - jak carského, pak "mezirevolučního" (ztělesňovaného Kerenským) a zejména stalinského (jeho byrokratismu a naprosté hypokrize vůči ideálům socialismu - zastávaným Leninem) - byla dobře mířená a vždy mohla vést k lepšímu uspořádání společnosti než bylo současné (o tom, jestli byla dobře i myšlená, velmi pochybuji). A pokud vás příliš nezajímá historický exkurz, kniha nabízí exkurz jako každá jiná autobiografie. Krásné vzpomínky z dětství včetně pár "freudovských" momentů, dospívání v zapáleného revolucionáře, revoluční léta, mnohá vyhnanství, vláda a mnoho jiných dalších často navzájem prolínajících se období nám líčí velmi barvitý a pestrý život, za jehož originalitu a svým způsobem výstřednost by se ani Forrest Gump nestyděl. O rodině L. D. zde toho ale příliš nevyčtete. Holt - "Můj život" je pouze o jednom člověku, a pokud mluví o někom jiném, tak snad pro dokazování toho, jak je ten jeden člověk skvělý. Ale - aby to nevyznívalo tak negativně a příliš sebestředně - závěrem musím dodat, že (snad i díky tomu egoismu) L. D. je spisovatel ke čtení jedna radost - krásné slovní obraty a časté a velmi nečekané přerušení v ději (kdy např. v jedné chvíli líčí, jak se proti němu všichni spikli a pak náhle píše, že "svůj výklad musí chvíli přerušit" - z jakého důvodu? - ptá se asi čtenář - totiž, "abych vám pověděl o tom, jak v ruské divočině rád lovím ptáky") a ten všudypřítomný sarkasmus - povznesení se (když ne nad své já, tak alespoň nad) problémy trápící svět. K ilustraci tohoto sarkasmu uvedu citát z knihy, kdy L. D. byl málem zabit na frontě občanské války kvůli zradě jednoho jeho důstojníka - ale zabit nebyl, takže mohl dále pokračovat v jeho tak oblíbené aktivitě - pročítání novinových článků. "Kazaňské (rozuměj "bělogvardějské") noviny tehdy psaly, že se mě konečně zmocnili, že jsem v zajetí, že jsem byl zabit, že jsem odletěl letadlem, ale že získali jako trofej mého psa. Tohle věrné zvíře upadalo později do zajetí na všech frontách občanské války. Mluvilo se nejčastěji buď o čokoládově hnědé doze nebo bernardýnovi. Vyvázl jsem z toho zpravidla o to snáz, že jsem nikdy žádného psa neměl." Morální a asi ani revoluční vzor v Trockém těžko pohledáte, ale "Můj život" nabízí něco skvělého - nepokrytě osobitý náhled na dějinné události a úlohu jedince v nich. Proto jsem rád, že jsem knihu přečetl - určitě jí na zpestření večerů doporučuji dále - a musím říci, že jsem si oblíbil i žánr autobiografie - tedy v budoucnu bezpochyby po nějaké další (možná už od trochu "svatějšího" či "umělečtějšího" člověka) autobiografii sáhnu.

Jedna z prvních autobiografií, kterou jsem přečetl. Dílo bych ocenil velmi kladně, líbil se mi Trockého pohled na věc, jeho pomalou cestu k bolševismu i to, že se nebál říct, kdy se mýlil. Jediný problém jsem měl v blížícím se závěru knihy, kdy nebyla popsána příliš detailně, zaměřovala se hlavně na politická témata, přeskakovala letopočty, nebyla tolik ucelená jako úvodní pasáže. Přesto se jedná o velmi zajímavou a kvalitní autobiografii.