Předem se velmi omlouvám všem fanouškům Aerosmith. Zdůrazňuji, že nehodnotím skupinu, ale knihu, kterou jsem dostal jako dárek. I když rock (a především heavy metal) je můj nejoblíbenější hudební žánr, kapela Aerosmith (stejně jako jeden z jejich velkých vzorů Rolling Stones) mne nikdy neoslovila. Čekal jsem alespoň, že naleznu nějaké zajímavosti o rockové scéně všeobecně, těch je zde však pomálu. Namísto toho autor jen dokola popisuje své drogové a sexuální zážitky. Chvílemi se mi zdálo, že jde spíš o feťácké, než hudební paměti. U knihy jsem se dost nudil a je to jedna z mála, kterou jsem dočetl jen do poloviny.

Díky téhle knize jsem si připomněla, jak jsem třikrát rozbila prasátko, abych se na koncert Aerosmith podívala. Poprvé to bylo nej, ale to je vedlejší. Steven mě překvapil. Jak píše o dětství - o lese u jezera Sunapee, o mechu za zvuku ticha, o splynutí pod tátovo klavírem, kde lehával, když hrál otec klasickou hudbu. Jistě, píše i o drogách nebo spíš o tom, jak před nimi není lehké utéct, zvlášť když je člověk už samá choroba nebo zranění. Taky se zamýšlí nad vztahy, ke svým ženám, dětem, rodičům. Píše o rozdvojení mezi hudbou a rodinou, kdy musíš volit jedno a šidit druhý. Vysvětluje, jak ta která slavná skladba přišla na svět. Pouštěla jsem si k tomu čtení koncerty, rozhovory, klipy ... oživovala tu energii a šla jsem ještě kousek za konec knihy, do Nashvillu, kam se Steven uchýlil, když na něj začal dotírat pocit, že s Aerosmith se něco stalo a než se zjistí co, natočil si pohodovou country desku. Miluju toho týpka. "Nechal jsem za sebou dlouhou hudební stopu, ale z ní lze jen těžko vyčíst, kdo vlastně jsem. Jsem Démon Jekotu, týpek, co vypadá jako ženská, jsem hadrovej paňáca, co si vzal Lucy in the Sky. Jsem ale i něco víc než jen rokenrolová feťácká kurva, co strčila nohu do dveří. Všichni jsme totiž součet svých zážitků a zkušeností. A když se zaposloucháte do písničky, kterou jsem složil v roce 1969, do Dream On, možná se na to budete dívat jinak. Patrně jsem nevěděl úplně jistě, co dělám, ale bylo mi jasný, že to někam směřuje. Teď si jen říkám kam.... "