„Není snad moudré hledat poklad v něčem, čemu se ostatní vysmívají coby prokletí? Není od nás civilizované, že z šílenství vytváříme magii?“ Na novou Jemisin jsem se těšila jako malá na Vánoce. Není se taky čemu divit, Zlomená země byla fenomenální. I Smrtící Luna toho má hodně co nabídnout – celý magický systém vybudovaný na staroegyptské medicíně a snech, ve kterých dochází ke sběru čtyř snových tekutin, každá se specifickým využitím. Ono je to nakonec budování světa, v čem je autorka nejsilnější. Gudžárej, město, ve kterém se odehrává drtivá většina knihy, poznáváme z pohledu Ehirua, který nám jako novopečený sběrač představuje zákoutí magie a náboženství, směs komplikovaných politických vztahů se sousedními říšemi zase ze svého pohledu vysvětluje velvyslankyně Sunandi. Čtenář tak dostává komplexní představu o světě, ve kterém se pohybuje a sám bez pomoci bližšího vysvětlování dokáže rozeznat stupňující napětí, které hrozí Gudžárej roztrhnout vedví. Kde mě Jemisinová tentokrát ztratila, byly postavy. Ono tedy bylo pravdou i u Zlomené země, že na jejich budování a vytváření jejich vnitřních světů není kladen takový důraz, jaký by si zasloužily. Tam ale tenhle nedostatek zkrátka přebila jednak narace, ale taky celé to přetahování se se čtenářem o každou kapičku tajemství schovaných mezi řádky. Smrtící Luna byla z tohohle ohledu bohužel o něco průhlednější a já tak celou knihu bojovala o každou příležitost postavy trochu víc poznat a moct si dovolit se do nich zamilovat. Snad jediný rozměr, ve kterém se projevovaly naplno, bylo vykreslení vztahu mezi Ehiruem a někým, kdo by se dal označit za jeho mentora, ale taky za někoho, do koho je platonicky zamilovaný. Právě zkoumání téhle specifické dynamiky a šťourání do jejích temnějších zákoutí se nakonec stalo tím, co jsem na knize ocenila nejvíc. Autorka prostě umí vytvořit nepříjemno, které chcete číst.

Tam, kde teorie na papíře funguje, praxe často selhává. A tohle je pro mě ukázkový případ. Mělo to skvělý aspekty, úžasný hrátky s magií a společností, která nevidí, neslyší, příjemnej jazyk, ale nesáhlo si to na mě. Struktura příběhu byla až moc přímá, průhledná a za postavy bych se úplně nepostavila. A tyhle dva póly se mi neustále střetávají někde uprostřed. Jsem na hraně. Zůstala jsem dřepět někde v půli cesty ;)