„Klidně popírali to, co bylo samozřejmé, totiž že jsme vůbec kdy poznali ten zběsilý svět, kdy smrt člověka byla stejně běžná jako smrt mouchy, to přesně vymezené barbarství, to vypočítané delirium, to uvěznění, jež s sebou přinášelo naprostou lhostejnost ke všemu, co nesouviselo s přítomností, ten pach smrti, který omamoval všechny, pokud je nezabíjel; popírali dokonce i to, že jsme byli tím otupělým národem, jehož jedna polovina napěchovaná v peci krematoria se denně vypařovala komínem jako hustý dým, zatímco druhá čekala v poutech nemohoucnosti a strachu, až na ni dojde řada.“ „Pamětí se mu míhala čísla a říkal si, že následkem těch asi třiceti morových ran, které se v dějinách vyskytly, zemřelo skoro sto milionů lidí. Ale co je to sto milionů mrtvých? Kdo byl ve válce, ví tak trochu, co je to mrtvý. A protože mrtvý člověk má váhu, jen když ho někdo viděl mrtvého, sto milionů mrtvol roztroušených v průběhu dějin je jenom chýra ve fantazii.“ Téměř si pokládám si otázku, kdy jindy číst tento román než v době zuřící světové pandemie? Ano, možná jdu s davem a možná tím podléhám populární vlně, kterou jindy odmítám. Nevadí. Příběh je jednoduchý a geniální zároveň. Jednoduchý a přímočarý děj na jedné straně je podán dokonalým jazykem. Dlouho jsem si z beletristické knihy nevypsal tolik citací. Je v tom síla, síla nekonformity, síla odvahy a odporu proti strachu a panice vedoucích k ovládnutí davu. Mor je prostředkem k tyranii člověka. Mor je nemoc těla, ale zejména nemoc mysli. Metaforická nemoc beznaděje, zoufalství a ztráty smyslu života a radosti. Nemoc, jako utrpení z bezmoci. Společnost prostupující nákaza jako plížící se tyranie, nezničitelná a nevyléčitelná, napadající svým mentálním virem jednoho člověka za druhým, nejprve slabé, potom též silné. Nikdo neunikne a jen málokdo odolá. Mor je jako symbol zadušené společnosti, administrativní mašinérie bez odpovědnosti, pomalý, uvážený, nezastavitelný, požírající své oběti. Na druhé straně je lékař, jako symbol odporu, zničený a unavený, přesto svým způsobem neúnavný a přetrvávající, hledající naději v temnotě krutého světa nemoci a smrti, v pomoci druhým a ve smysluplném sebeobětování, při každé prohře začínající znovu a znovu, bez ohledu na cenu, přesto se značným ohledem na prostředky. Kniha se nečte snadno, čtenáře však odmění. Věty a slova jsou geniální, text plyne a z mnohých myšlenek naskakuje husí kůže. Při čtení jsem měl podivný pocit otupělosti, jakoby izolace, vnější svět versus svět knihy. Celek ve mně zanechal hluboký dojem. Nakonec nelze nezmínit, jak trefně autor zachytil chování davu i jednotlivců během epidemie, od podivného útlumu společnosti, přes zvýšenou spotřebu alkoholu, po okrajové společenské odchylky chování například v podobě záměrného rozšiřování nákazy. Dnes lze navíc srovnat s realitou. Knihu rozhodně doporučuji. „A tak uvázli na půl cestě mezi propastí a vrcholem, byli spíše unášeni proudem, než aby žili, zůstaveni na milost a nemilost bezcílným dnům a planým vzpomínkám, bludné stíny, které mohli opět nabýt síly jen tím, že by zapustili kořeny do půdy své bolesti.“ „Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to popravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“

Výborná kniha, nejednoduchá, přitom nedokážete přestat číst. Hrdinové všedního dne v dobách, kdy krysy opouštějí loď a doslova ztrácíte vědomí dne či hodiny, hlavní roli hrají strach, smrt, vnitřní exil a opuštěnost a individuální příběhy získávají symbolickou platnost. Doktor, úředník, novinář a rentiér, pět kapitol - pět fází morového dramatu. Camus mě znepokojuje - a zároveň baví.