Jan z Wojkowicz je dnes hodný pozornosti spíše jako osobnost a celkový fenomén než čistě z hlediska své tvorby. Právě proto se vyplatí sáhnout po tomto krásně vydaném výboru (a spolu s ním eventuálně i po životopisné knize Rytíř smutné postavy od nymburského badatele Jana Řehounka). Editor Petr Adámek totiž odvedl pečlivou práci (patrně jediné zásadnější nedopatření je kolísání pravopisu Matilda/Matylda v úryvku z prózy Subtilní srdce - bylo by zajímavé srovnat to s výborem Vteřiny duše, kam týž text zařadil Jiří Kudrnáč). Provedl průřezový výběr Wojkowiczovým čím dál grafomanštějším básnickým dílem a výsledek uspořádal do tematicky ("náladově") laděných sekcí. Některé čtenáře snad zarazí jeho přístup k pravopisné stránce textů, kdy důsledně reprodukuje původní znění se všemi dobovými i autorskými zvláštnostmi. Objevuje se zde tudíž jisté kolísání (např. zklamání vs. sklamání, v posledku možná i ta výše uvedená Maty/ilda), které může vzbuzovat nelibost. Nicméně mám pocit, že v případě tohoto tvůrce a epochy symbolismu a dekadence je to ediční rozhodnutí, jež má svou opodstatněnost a funkčnost: zcela jinak totiž působí "zevnějškem nesuggestivní" mladík, který "svou illusi" miluje, než kdyby to bylo převedeno do dnešní ortografické praxe či jinak standardizováno. Takové řešení nelze uplatňovat univerzálně, ale zrovna u takovéhoto výboru básní Jana z Wojkowicz se hodí. Zvláštní pochvalu si zaslouží za skvostně napsaný doslov. Básně samotné naznačují, že autor skutečně nepatřil k prvotřídním literátům. Je tam i v tomto střídmém výběru dost grafomanie a různých bizarností. Éru básnické moderny mám ovšem už od gymnaziálních let velmi v oblibě, byly doby, kdy jsem čítal v podstatě jen tvorbu z let řekněme 1880 až 1920, takže jsem i Wojkowiczovy výtvory četl se zájmem, občas i mírným pobavením. Nejlepší oddíl je hned ten první - O zlatém trubači jsem snil. Obsahuje nejvíce impresionismu, snah o zvukomalebnost a zvláštní novoromantickou pohádkovost, snovou křehkost a melancholickou subtilnost. Zbývající části trpí popisností a upovídaností, byť i tam se najdou dobré básně, ale též u tohoto tvůrce možná nečekaný sarkasmus a humor. Zkrátka kdo má rád českou poezii přelomu 19. a 20. století, měl by Wojkowicze aspoň v tomto dílčím výběru (a popř. i v tom málu, co z něj vybrali I. Slavík a I. Wernisch) znáti. Jako ukázku poetické polohy, kterou vnímám u autora jako nejsilnější, uvedu jednu z kratších básní knihy: Pohádka se sordinou O zlatém trubači jsem snil, co by tak zvučně zatroubil, zatroubil snivě do dálky zapadlou lásku z pohádky, tu lásku prince s princeznou - co se však nikdy nevezmou, nikdy, ach, nikdy nevezmou...