Mohl by mi někdo vysvětlit, proč se tahle hra jmenuje Julius Caesar, a ne Marcus Brutus? Příběh začíná tím, že se spiklenci rozhodnou pro politickou vraždu, neboť senát se chytá prohlásit Caesara králem, a končí bitvou u Filipp. Vypráví především o Brutově lásce k Římu (která překoná i jeho upřímnou lásku k Caesarovi), dál o Brutově empatii vůči mladému sluhovi, respektu k manželce Porcii, a samozřejmě o jeho statečnosti, svědomitosti a rozhodnosti nejen v prohrané bitvě. A když už se Shakespeare rozhodne pojmout Bruta jako hrdinu (na rozdíl třeba od Danta!, srov. ostatní komentáře), udělá to, samozřejmě, mistrně: Brutova politická řeč po zavraždění Caesara je asi nejlepší projev, který jsem kdy četla/slyšela. (A mimochodem taky nejvíc demagogický, manipulatovnější než projev Antoniův, protože svojí sofistiky si nejspíš není vědom ani řečník, tj. Brutus, sám.) Dobře, ale PROČ je tu Brutus kladným hrdinou? Shakespeare byl asi těžko republikánem a jeho argumentace ničím nepřipomíná renesanční monarchomachismus, tj. směr politické filosofie tvrdící, že špatného vladaře je možno svrhnout, chová-li se jako tyran. Caesar totiž nedostane možnost chovat se vůbec nijak, je zavražděn ještě před korunovací, vadí už samotný koncept samovládce. Cassius na začátku hry vysvětluje svoje důvody ke spiknutí tím, že Caesar není pravým bohem: vždyť prodělal zimnici a jednou se málem utopil v Tibeře. To opět není argument, který by použil Shakespearův křesťanský současník (vždyť Kristus trpí bolestí a před ukřižováním pláče v Getsemanech, aniž by to nějak umenšovalo jeho božství). Zato je to argumentace, kterou opravdu používali sami Římané: Caesar, jenž prošel apoteózou už za života, pro ně byl "udělaný bůh", lidský výtvor. Hra nabízí právě ten úhel pohledu, který by asi zaujal nábožensky konformní římský republikán 1. století, ne alžbětinský křesťan, jímž je autor. (Byť, samozřejmě, obsahuje spoustu anachronismů, nejspíš úmyslných, jako je Brutus v županu. :D) Takže Shakespearův Julius Caesar je, myslím, jakousi literární obdobou renesančních obrazů, které objevují historickou perspektivu; pročež římské vojáky, třeba u Kristova hrobu, začínají vykreslovat opravdu jako Římany, nikoli s tvářemi a v oděvech svých současníků. Velkolepé vykročení ze středověku. A možná i důvod, proč se Shakespearovo pojetí Bruta podstatně liší od Dantova (?). A ano, pořád zůstává otázka, proč si dramatik z římského myšlení vybral zrovna republikánský, a ne císařský narativ (protože hrdinou "Julia Caesara" stále mohl být, ehm, Julius Caesar). Nicméně já osobně jsem ráda, že to udělal. Překrásný divadelní pomník Caesarovi postavil - právě v polemice se Shakespearem - George Bernard Shaw ("Caesar a Kleopatra"). Tudíž příznivci Caesara, jako třeba moje maličkost, nepřijdou zkrátka, a zároveň díky Shakespearovi máme máme i druhý, méně obvyklý pohled na věc, tedy Bruta-dobráka, kterého by člověk objal a poplácal po zádech. A druhé pohledy jsou vždycky potřeba. :)