Málokdo píše tak vnímavé recenze na současnou poezii jako Tomáš Gabriel. A tahle próza je vnímavá rovněž, i když pro mě vlastně dost neočekávaným způsobem – kniha působí jaksi "obyčejně" a jazykově vcelku střídmě (i tak ale zajímavě!). Nevím, jak je na tom dnes žánr jako "rodinná sága", ale s trochou nadsázky bych tak tuto novelu označil. Rozehrání mezi pár postav, jejichž linie se postupně odklánějí a zase spojují, velký důraz na jejich vzájemnou komunikaci. K hlavní postavě – cca třicetiletému Aloisovi – se dostáváme asi nejblíž. U něj nedochází k nějakým dramatickým činům (když nebereme v potaz výstup na střechu), ale k nadměrné (sebe)reflexi, která mu občas v každodenním životě překáží. Třeba ve výborných scénách, kdy musí dozavřít dveře u kuchyně nebo provozuje sebepozorování k kavárně ("Na druhou stranu káva stála pár šlupek, pokračoval, a vybavily se mu šlupky od brambor, jak jimi platí a jak mu prodavačka, oblečená jako řeznice, pár menších kousků vrací do peněženky. Zkusil těch keců nechat, ale chtě nechtě ještě chvíli pozoroval sebe sama, jak se pozoruje.") či jen momentech ustrnutí, přesmyku mysli, zastavení: "Vzpomínka na to, že na tento ořech s bráchou nelezli, jej zaskočila svou intenzitou, které ihned vyšel uhranutě vstříc." Bod, který je pro knihu zásadní, je návštěva rodného domu v malé vísce (ne úplně obvyklým způsobem). Ta konfrontace s minulostí se ale rázem přetváří do střetem se současností; jasně, na tamten ořech jsme lezli, tímhle plotem utíkal náš pes, támhle jsme amatérsky chovali ovci, ale teď je to tady jinak. Hrubé zakotvení v čase (vzhledem k OWS něco kolem roku 2012?) ještě víc posiluje tu nostalgičnost, protože rázem i přítomný čas v knize vnímám jako něco anachronického, něco, co už je zase dál. Výborně je vylíčeno prostředí vesnice. Mnohdy jsem si říkal "ajo, tohle znám, ale nikdy by mě nenapadlo, že si toho všímá i někdo další". To je strašně příjemnej pocit, díky kterému mě kniha i v únavnějších pasážích bavila. Celkově dává Gabriel prostor takovým malým dějům, nuancím v komunikaci, zapadlým prostorům (co je kde na dvorku) – a to mi je obzvlášť blízké, malé opomíjené skutečnosti jdou vpřed. Taky jsme měli dva ořechy, z nichž se dalo lézt jen po jednom. Ne že by byl Alois nějakou polaritou k toxické maskulinitě a její tematizace není v knize zas nějak zásadní, i tak lze zahlédnout rozdílné mužské perspektivy. Zatímco starší osazenstvo v knize zaujímá občas až sexistické postoje, v postavě Aloise se mnohem víc kloubí citlivost a neotesanost, určitě ne stereotyp "chlapství", přesto se však v něčem nedokáže odpoutat od minulosti a starých časů. Obálka je krásná. Mám z té knihy radost. Anna instinktivně několikrát zabočila vždy do té menší a rozbitější uličky, až nakonec strnula vedle napůl opuštěné bytovky se sudem vraženým pod okap na konci obytné zóny. Před ní byl les, ale žádná cesta k němu, jen asi padesát metrů pole s kukuřicí, plevelem a sloupy nijak zvlášť vysokého napětí. Opatrně prošla řádkem, ale i tak ji kukuřice poškrábaly. Vrcholící vedro silnic bylo vystřídáno příjemným parnem pod listy. Pohled zpět vypadal jako širokoúhlá scéna z Vinetoua a Anna ucítila v nohách čerstvě popálených kopřivami, že to je ta pravá špína a nesnáz, že tady jen tak nikoho nepotká, a když, tak že to bude opravdové setkání, při kterém bude vhodné pozdravit. (s. 54)