Předesílám, že absolutně nejsem cílová skupina tohoto typu příběhů (válka, holocaust, koncentráky, gulagy, útrapy...) Přesto mě hodně zaujala hlavní dějová linka, vlastně z pohledu dnešních příběhů Paměti národa. Jen tak trochu z opačné perspektivy, protože pro mě hlavní a vlastně tak trochu nejvíc sympatická postava byl Hans. Na něm příběh stojí a padá a asi bych si ho vybrala za parťáka snáze než kteroukoliv ze tří žen...pardon. A zde taky moje sympatie k příběhu vlastně končí. Ještě snad jsem v průběhu líčení poválečných časů dokázala pochopit Vilemínu. Docela rozumím tomu, proč si onu obranou zeď kolem sebe a Johna vystavěla... Byly chvíle, kdy mě příběh bavil a nedokázala jsem se odtrhnout, ale bohužel převažovaly ty, kdy mi celek nedržel pohromadě a přišlo mi zpracování povrchní až plytké. Omlouvám se mladé autorce, ale hloubka a šíře perspektivy, kterou rozehrála zůstala za mě nedotažená a docela povrchní... I přes rádoby moudra Lotty v závěru. Podepisuji komentář Juagustin a tím, že strýček Hubert je vskutku karikaturka :o) Tři za čtivost a nádhernou obálku. 3/2

Kniha rozvíjí velmi zajímavé téma odpuštění a vyrovnání se s vlastní minulostí a s minulostí svých blízkých, a to na půdorysu výborně vystavěné zápletky. Úvodní část knihy, odehrávající se za války, má navíc švih, umocněný sugestivní formou vzpomínání na veřejné přednášce. Já tyhle explicitní popisy hrůz koncentračních táborů nesnáším moc dobře, takže jsem si svým způsobem oddechl, když jsme se přesunuli o padesát let blíž k současnosti. Jenže brzo jsem zbystřil: frázičky jako "malý bílý domeček v romantické čtvrti" a "dotěrné chomáčky plné prachu, drze pobíhající po zemi" začaly knihu přibližovat příběhům časopisu Žena a život a bohužel jsem se této pachuti už nedokázal zbavit. Postavy mi čím dál víc připadaly nereálné, neživé, strnulé a moje počáteční nadšení z knihy vyprchávalo. Třeba takový strýc Hubert, něco takového se snad vyskytne jen v laciných magazínech. Šablonovitě v knize probublává téma kolektivní viny (já jsem nebyl jako ONI, Němci = nacisti). Dorazil mě jazyk: všichni mluví spisovně, jen zásadně místo "být" říkají "bejt". Co to má sakra bejt, pokus o jihoanglické nářečí?-) S takto nedůvěřivým nastavením se mi kniha dočítala jen velmi těžko; quebecká pasáž to trochu napravila, ale závěrečné dopisy to pak definitivně pohřbily. Z knihy mi zůstal dojem promarněné šance: téma skvělé, zápletka výborná, příběh ucházející, ale vlastní zpracování žalostné.