Začínám zjišťovat, že civilnější manga mi sedne mnohem víc, než jakékoliv nastylizované dobrodružství z různých končin vesmíru. Tedy ne, že by Inio Asano byl úplně jednoduchým autorem, protože než své hrdiny rozhýbá k nějakému činu, jste už prakticky na konci knihy. Na druhou stranu mu nelze upřít fantastický cit pro vykreslení vnitřních pochodů mladých dospělých, kteří po dětství plném úžasu najednou zjišťují, jak fádní život ve skutečnosti umí být. Především kolik nároků na ně má, ať už společenských, občanských nebo etických. A třebaže se hezky poslouchá, jak má člověk jít za svým snem, realita vás umí hezky rychle vrátit nohama na zem a to často fackou hodnou Heleny Růžičkové. Popravdě řečeno, Solanin je v mnoha ohledech nebezpečný komiks. Protože se velmi snadno ztotožníte s hrdiny a začnete nad životem přemýšlet stejně jako oni, což vede k depresivním úvahám o vlastní budoucnosti. Přesto nejde o prvoplánově skličující obraz světa kolem nás, což celé čtení dělá ještě návykovějším.

Inio Asano je velký umělec a já už chtěla od něj něco zkusit. Solanin se mi zdál jako skvělá volba. Ale bohužel, docela mě to zklamalo. Možná to má skrytý význam a já to v tom neviděla, je to dost možné. Ale jak říkám, docela mě to zklamalo, uvidím jak to bude s druhým dílem.