Janek si s rodinou koupí karavan, jezdí po odlehlejších místech ČR, společně se ženou hledá místo pro své nové, alternativní bydlení a hlavně zdůrazňuje, že fotí, natáčí a že dělají inspirující rozhovory pro čtenáře. Zprostředkovávají příběhy lidí, kteří si už pěkné místo k životu zařídili, v současné době dokonce pořádá skupinové poutě přírodou. Manželé se sami nechávají inspirovat názory alternativních usedlíků převážně z Valašska, snaží se získat tipy, zkušenosti, nešetří obdivem, aby si našli nové přátele, mohli žít v takřka nedotčené přírodě na místě s tou správnou energií a také se vydat vstříc k větší potravinové soběstačnosti díky zeleninové a ovocné zahradě a k svobodnému žití uprostřed harmonické přírody. Často je zde zdůrazněna myšlenka, že s místem musíte zažít silné spojení a být si jistý, že toto místo se mnou souzní, že právě zde je mi krásně a chci tu žít. Mnoho informací ale v součtu kniha nepřináší. Třeba obecně známé pravdy, jako že i hodně pracovitá a silná žena nemá šanci oddřít tolik co muž a muž a žena k sobě prostě patří. Na druhou stranu je pěkné, že kniha nabudí a člověk, který dosud váhá, má chuť si jít reálně vyzkoušet bydlet mimo město i vesnici, a třeba i bez zbytečných moderních vymožeností zkoušet něco vybudovat. Je mi sympatické, že hrdinové knih nelpí na penězích, na druhou stranu ani pokrytecky netvrdí, že peníze a moderní vymoženosti nejsou třeba. „Uvědomit si, co je fakt důležité, co musím mít, co jde oželet a na co se prostě musí vydělat peníze.“ Také že věci se nemají dělat na sílu a dát se jim dát volný průchod. Někdy je dobré se o věc nestarat a ona příjde k člověku sama (což ovšem jde praktikovat hlavně u lidí, kteří mají kromě štěstí i velké množství přátel, protože mnohé kladné věci přichází - navzdory vlastnímu úsilí- právě díky kontaktům a společnou pomocí). Mnoho praktických rad jsem se nedozvěděla, nicméně po přečtení jsem i já získala dojem, že je na čase alespoň na čas: „Vyměnit pohodlí za zážitky a zkušenosti, které přináší putování, případně pobyt uprostřed přírody.“ „Když člověk neposlouchá sám sebe, ale naplňuje sny druhých lidí, jak může být v pohodě?“ … Naplnění sebe sama a svých vnitřních tužeb, abych mohla říci, že tohle jsem já a tak je mi fajn. Sebepřijetí, akceptování toho, kam mi to právě teď táhne… tak v tom vidím jeden z největších přínosů knihy. Fotografie nádherné, ty se opravdu povedly, obsahově průměrné, určitě to mohlo jít víc do hloubky, s předáváním znalostí a informací je to prostě horší. Každopádně si jdu obout boty a vyrazit někam do hor, na to je právě teď vhodná doba a na to mám právě teď chuť. Možná i díky této knize, z které sálá, jak je krásné být uprostřed přírody a těšit se z jejích darů.

Dalo by se říct, že podobně laděných knih je na trhu stále více, ale za mě jich může být v prodeji klidně stonásobně, pokud budou tak pěkně zpracovány, jako je dílo Žít lehce. Přiznávám, počáteční skeptický opatrný přístup s myšlenkou "ejhle, někdo chce opakovat Samotáře?" se rozplynul už při čtení úvodního poděkování (Úplně jsem cítila radost z toho, že je tolik dobrých lidí) a opravdu si kniha drží svou osobitou linii. Manželé Sedlářovi upřímně a zajímavě (z pohledu čistě ženského i toho chlapského, který mi kupodivu sedl více) popisují svou cestu za přírodou, domovem a komunitou, osoby, které účelově zpovídají a postupem času se z nich stanou blízcí přátelé. Chvílemi jsem si říkala, že to nemůže být až tak sluníčkové, ale brzy jsem si uvědomila, že nikdo nezkresluje svůj život a nemaluje si ho na růžovo, jen se na něj dívá tím dobrým pohledem, neskuhrá, připouští chyby, těžkosti a učí se z nich. Hodně duchovně a částečně i prakticky laděný text doplňují fotografie, bez kterých by byla kniha a představy čtenáře poloviční (jakkoliv jsou občas přebarvené). Netvrdím, že je má cesta podobná nebo že 100% souhlasím s pohledem Sedlářových (jen tak 80%) a občas mě zašimrala alergie na "extrémní biomatky", za což ale autoři nemůžou... ale to vůbec nevadí, protože manželé popisují čistě cestu svou i podobně naladěných lidí a nikoho nenutí a nehlásají, že tohle je to správné. Naopak zdůrazňují, že každému sedí jiná cesta. Doporučuji k přečtení nejem hledačům a útěkářům z města, ale tak nějak všem, kteří se o životě hlouběji zamýšlejí. (Když jsem před mnoha lety jedla na Valašsku perníčky od "medové" paní, netušila jsem, že na ni narazím v této knize). Za poctivou práci, mnoho podnětů k zamyšlení, fotky a celkově pocit z knihy dávám plné hodnocení.