Kniha Bez zpěvu a bez zvonění se zabývá postupným procesem dekriminalizace sebevraždy od konce 17. do konce 19. století. Autorku přitom nezajímá pouze to, jak se změnil samotný trestní postih sebevraždy, ale především skutečnost, jak se proměnilo nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav, a co tyto změny vypovídají o proměnách společnosti a myšlení v českých zemích mezi barokem a „moderní“ dobou. Autorka rovněž zkoumá, jak soudní praxe odpovídala zákonným normám, jakým způsobem byla vnímána sebevrahova „vina“ a jeho i její mravní „škodlivost“, jak byla dokládána „vina“ či „nevina“ a jak se doboví aktéři z nejrůznějších různých společenských vrstev vyrovnávali s emocionálně vyhrocenou situací, již sebevražda pro komunitu představovala.