Bezpochyby záslužný počin editora Petra Ference (jemuž bych vytkl snad jen jeden nepěkný překlep v jednom z Topolových textů/básní), který mne coby příznivce Psích vojáků a Načevy velice potěšil. U obou interpretů totiž pokládám textovou složku za integrální součást výsledné působivosti jejich písní. Bylo zvláštní číst je na papíře, ta hudba mi stále zněla kdesi v pozadí. Těžko si představit, jak by knihu hodnotil čtenář, který jejich zhudebněnou podobu vůbec nezná (příliš takových zájemců o knihu ovšem patrně nebude). Troufám si říct, že by to vnímal podobně, jako když se přese všechno snažím nahlédnout otištěné texty objektivněji, jako artefakty literární. Tedy asi by stavěl nejvýš některé Načeviny texty a od Psích vojáků ambicióznější celky jako Sestra nebo Baroko v Čechách, jako méně zdařilé, dosti improvizované a nezřídka vysloveně juvenilní (navzdory tomu, co píše editor) by dost možná vnímal ranější texty Psích vojáků, texty Národní třídy a některé další. Ostatně velkou část z nich psal Jáchym ještě jako náctiletý kluk. Svou zajímavost si pro mě však uchovávají coby dokumenty, což podtrhují i bezprostředně za texty doplněné (a nesmírně zajímavé a cenné) vzpomínky autora a hudebníků na okolnosti jejich vzniku či inspirační zdroje. A v řadě případů i z důvodu umělecké práce (ať už záměrné, či nezáměrné) s nesrozumitelností (překotná recitace, křik, různé šumy, šepot) při performanci písní, jak to známe z podání Filipa Topola, ale někdy i Moniky Načevy. To si pak člověk rád přečte, co v těch písničkách vlastně (ne)slyší.