Na rozdíl od Kosprda a Telecí, tady mě příběh nijak zvlášť nezaujal. Zato ilustrace ano, a moc, i když někdy neodpovídají textu (třeba Sářin jeden zub). Ii (to není chyba, ale postava z knihy: Ii = velké I + malé i; neprozradím, co tahle zkratka znamená) a čáp Křáp jsou postavy velmi zvláštní, sociální pracovnice Parková (jiná verze Zubaté) veskrze odpudivá, ale stejně mi to nestačilo. Takže jednu hvězdu přidávám za ty nejpovedenější ilustrace - třeba strom s očkama, nebo hnedle titulní strana obálky, ale jinak nehýřím nadšením. A těším se na reakce našich malých čtenářů - třeba je chyba ve mně?

Po výborných Cílovnících a slavném Kosprdovi jsem byla na novou knížku Evy Papouškové zvědavá. Z výsledku jsem ale přinejmenším rozpačitá. Tentokrát jsem se s autorkou vůbec nepotkala a nepochopila jsem, proč vlastně knížku napsala. Nepostřehla jsem žádnou nosnou myšlenku, příběh nepůsobí promyšleně, není ani zvlášť zábavný (nadsázku umí mnoooohem lépe Petr Stančík), příběh Sáry mě ani nedojal, zařazení magických prvků jsem nepochopila (nejenže mi připadaly zbytečné, ale vyšuměly úplně do ztracena), postavy jsou ploché, děj zkratkovitý (vůbec jsem si neudělala představu o plynutí času - jaká doba v knížce uplynula, kolik času strávila Sára u pěstounských rodin - Sára vnímá a přemýšlí pořád stejně). Rušilo mě i použití anglických jmen. A jak mám jinak Galinu Miklínovou ráda, Sára mi na ilustracích opravdu není sympatická (takže obrázky, na kterých není, se mi líbí, ostatní bohužel ne). Netuším, jestli a komu se knížka bude líbit. Pro mě spadá do kategorie divnoknih, a kdybych ji nečetla, vůbec o nic nepřijdu.