Střípky místní historie posledních padesáti let… Kdyby je sbíral někdo jiný, snadno by mohla zbýt jen hrst beztvarých úlomků, ale Irena Dousková z nich s lehkostí poskládala pestrý kaleidoskop. V jednotlivých povídkách promlouvají postavy (dítě, mladá dívka, učitel ve výslužbě a další) vlastně jen ze svého mikrosvěta. Děj se často vejde do jediného okamžiku – části dne, noci, výletu. I emoce převládá pokaždé jen jedna, i když jejich rozpětí je široké. Zahrnuje nejistotu, horečnou činnost, která zastírá strach, soucit, vztek, sarkasmus schovaný za submisivitou… Pointa přichází často nečekaně, někdy koncentrovaná v jedné větě. Literární svět Ireny Douskové je jedinečný, humorný i teskný, založený na informacích i pozorovacím talentu. Pro mě je autorka především člověk, který má v sobě přes občasnou (ale ne samoúčelnou) jízlivost zakódovaný smysl pro dobro. Nepotřebuje vysvětlovat jeho význam, prostě ho vkládá do slov.

Asi u dvou jsem nepochopila pointy, to se přiznám. Ale jinak si asi stěžovat nemůžu. Povídky kvalitky lepšího průměru o životě... a tak vůbec. V paměti zůstanou střípky, zmínky, odlesky z oken, kocour, pes a dlouhé copy, řeka a pestrost světa. Takže vlastně dobrý :).