Asi se rozepíšu, protože k této knize mám velmi ambivalentní postoj. Základní myšlenka je fajn. Jsem vděčná za každou knížku, která se snaží předat myšlenku, že rodičovství jde dělat i jinak, než jak ho dělá většina lidí. Dá se vlastně i říct, že se spoustou myšlenek souhlasím. Ale jsou tam pro mě dva zásadní zadrhely. Prvním z nich je způsob, jakým je to napsané. Je to šíleně tendenční - vše v západní výchově je špatně a vše z tradičních kultur je správně. Místy mi to přijde i podané jako pro blbce - jako kdyby snad žádný západní rodič nikdy nejednal s dítětem jako se sobě rovným anebo s respektem a jakoby tohle byl úplně nový převratný koncept. Knihy o rodičovství mám docela načtené a tahle myšlenka opravdu není nic nového. No a ten druhý problém je ten, že v některých technikách vnímám velký rozpor, respektu v nich nevidím ani za nehet a nedávají mi smysl - výchova strachem (když si dítě neuklízí hračky, vyhodím je; aby dítě nechodilo blízko k vodě, řeknu mu, že tam žije příšera, která ho odnese; pokud dítě kňourá, ignoruju ho apod). Někde jako by autorka úplně ignorovala současný výzkum o vývoji dětského mozku. A přitom jindy se na něj odvolává. Asi jak jí to zrovna pasuje. Celé mi to přijde jako kdyby úplně nekriticky přejala vše, co v daných kmenech viděla jako posvátné a zázračné techniky. Ještě na okraj, nedostatek, který ale vnímám snad u všech knih o rodičovství, kniha se nevěnuje tématu, jak má rodič pracovat sám se sebou a se svým vztekem. Je to tam sice nakousnuté, ale tak zjednodušeně, že to je spíš na škodu. Ve výsledku pak takové knížky vytváří spíš tlak na rodiče, že by měli být furt v klidu a nikdy nekřičet, jenže to bez práce na sobě není možné (a ani tak to nejde vždy). Abych ale nebyla jen negativní, je moc dobře, že je v knize vysvětleno, že pro člověka není přirozené, aby dítě vychovával jeden nebo dva lidi. Ta absence "vesnice" je opravdu problém západního světa a je dobré si uvědomit, že když to občas nezvládáme, je to vlastně legitimní. Oceňuji i vhledy z toho, jak žijí jednotlivé kmeny.