Miluji postmoderní romány, proto se nelze divit mému hodnocení. Pokud milujete postmodernismus a hru se čtenářem - která zde ovšem zas tak náročná nebyla -, intertextualitu aj., směle do četby, rozhodně neprohloupíte. Kučera zde nádherně rozostřil hranice, které se začaly prolínat a vytvářet tak zcela něco nového, bezkonkurenčně originálního. Derviš se snaží popsat cestu, napsat cestopis, ovšem ve světě jsou již všechny cesty důkladně popsány, co teď? Propojit mystiku, legendy, pohádky s realitou! Tak je popsána cesta, kterou ještě nikdy nikdo nešel.

Exotika, cesty, nepoznané barvy, chutě, zvuky, vícevrstevnatá podobenství a těžko uvěřitelné, ale fascinující, vzájemně se prolétající příběhy – to všechno mě moc bavilo a byl jsem rád, že jsem konečně narazil na současného českého autora, který píše tak, jak to mám rád a umožňuje mi snít. Na románu je zvláštní, že ta všudypřítomná intertextovost je jeho nápadem, strukturou, ale i smyslem celého příběhu, a dokonce i výrazem nenápadných ilustrací, které jako by z velkých detailů přibližovaly strukturu tkaných povrchů. Přesně to vyjadřuje (podle mě klíčový) citát: "Dej mu moji knihu i můj modlitební koberec. Psaní knih je jako tkaní koberců. Na líci se obrazy zdají dokonalé, ale na rubu jsou plné nitek, které ty obrazy zastírají. Jenom Bůh – On má devadesát devět jmen – vidí, jak je všechno utkané, a nám nezbývá než klečet." Skutečně, i já si myslím, že nemá příliš cenu tuto knihu rozplétat z hlediska dějin literatury a literární vědy, stačí se jí jen nechat okouzlit. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ačkoli mě kniha bavila, nijak výrazněji mě nezasáhla, šla docela mimo moje pocity, emoce a podvědomí. Nic moc jsem si z ní pro život neodnesl, protože pokud opravdu nejde o pravdu a Bůh je prostě "největší z vypravěčů" (s. 189), není v tom příliš smysl ani cíl. Tahle určitá postmoderní chladnost, nezávazná hravost nebo míra odstupu je něco, co bych rád, kdyby autor ve svém dalším psaní, na které se těším, překonal. 90%