Knizka mi byla hned podezřelá. Objevila se u nás a nikdo neví jak. Nevyžádané informace mi zavání sektářstvím. Přišla pravděpodobně poštou spolu se skautskym časopisem. Považovala jsem ji za tendenční a podrobila přísné cenzuře. A výsledek? Obstála velmi dobře. Na muj vkus trosku moc dramatická, ale třeba to malým čtenářům přidá na čtivosti. FLASHBACK aneb vzpomínky jedné maminky… Nechci se zastávat komunistů, ale nemam pocit, ze se v té době nedalo dýchat. Dalo. Asi tím, jak mi od malička vymývali mozek, považuji své dětství za velmi šťastné. A jestli jsem byla diskriminována? No jasně. Byla. Ve třetí třídě mi vlastní rodiče rezolutně zakázali zřídit si v pokojíčku nástěnku a já jsem nechápala proč. A tak jsem ji chtěla. Ve školce jsme jednou měli za úkol nakreslit kde pracují naši rodiče. Já jsem pojišťovnu kreslit neuměla, tak jsem vzala štětec, namočila do řvavé červené a obtiskla na papír. Vznikl jakysi rudy čtvereček. Nová technika mne zaujala a tak jsem poctvereckovala skoro cely výkres. Bála jsem se, ze dostanu vynadáno, ale ucitelka v tom poznala ruda okna velké továrny. Mé dílo přihlásila do meziskolkove soutěže a v krajském kole vyhrálo 4.cenu. Jen mi bylo divné, proč z mého úspěchu nemají radost rodiče. Co bych určitě dopřála dnešním žákům, bylo branné cvičení. Jednak se promeškalo vyučování, ale hlavně ta legrace, dorozumívat se přes chobot plynové masky! To byla bžunda. Nejlepší část bylo projít uměle zadýmenou částí lesa s igelitovými pytlíky na rukách a nohách připevněných gumičkami. Na konci úseku učitelka sečetla chybějící sáčky a strhla body. Závěrem ředitel vyhlásil nejlépe obranyschopnou=opytlíkovanou třídu :o) Nebo to období jak jeden za druhým umírali ruští prezidenti. Školní síň slávy se proměnila v pietní místo, kde vyvěsili portrét zemřelého a my jsme drželi, místo vyučování, čestnou stráž. Taky se tam shromáždila celá škola na pietní akci. Při ní se daly provádět různé taškařice, jen si toho nesměli všimnout učitelé. Než stačila odkvést smuteční vazba, tak umřel další. Vyměnili fotku v rámečku a jelo se znovu. Tak se to otočilo minimálně třikrát. Nebo prvomájový průvod. Kluci nesli obrovský transparent a jak procházeli kolem dopravní značky, každý z jedné strany, tak se ozval páravý zvuk a z jednoho transparentu vznikly dva prapory… Na střední nás málem nezakousl kamaradčin taťka, když se dozvěděl, ze nám z Volá Londýn poslali gramofonovou desku, o kterou jsme si napsali. V posledním ročníku gymnázia se řešilo kam dál? Hitem bylo stát se učitelkou. Mne vysvětlili, ze to nepůjde, protože táta vystoupil v roce 1968 z KSČ. Výchovná poradkyně si lámala hlavu co se mnou, když se dobre učím. Nakonec navrhla zkusit technickou VŠ nebo ještě jedna menší medicína vloni vzala všechny, kteří se přihlásili. Dodnes nevím, proč jsme se jejích rad drželi, protože přihlášku jsem podávala těsně po revoluci. Možná rodiče nevěřili, ze je Sametová revoluce nezvratná. Když jsem přijela domu, zdrcena prvním cvičením z anatomie a brečela jsem jak krokodýl, ze to nezvládnu, čekala jsem útěchu a porozumění ze strany rodičů. Moje máma mi nekompromisně sdělila - tu medinu dostuduji nebo mě zliská, ze jsem to neviděla. Tak jsem ji dostudovala. Milí komunisté, mám díky vám ( a díky svým nekompromisním rodičům) báječné povolání a jsem za to opravdu vděčná!! Kdyby vás nebylo, tak je ze mě učitelka.. Nedávno se mě jedenáctiletý syn zeptal, jestli v té době bylo něco, co teď není a chybí mi to. To jsem se zapotila. Ale nakonec jsem to vymyslela. Kubánské pomeranče! Jestli někdo víte, proč už teď v obchodech nejsou, dejte mi, prosím vědět. Hned bych kilo koupila, abych si připomněla, že se opravdu nedaly jist, jak jsou HNUSNÉ.

Je to důležité shrnutí a mě se líbilo. Jedná se o jednoduchou formu vyprávění o komunismu u nás. Primárně určené pro děti, ale myslím, že jim se takové texty špatně čtou. Za pomoci rodičů, skautskych vedoucích by to asi šlo.