Zvolit titulní fotografii na obálku chce odvahu. Paní Němcová, vykukující z domu podoby ruiny, zde působí až bláznivě. Možná takový byl i úmysl, zaujmout čtenáře něčím nevlídným a ponurým, což danou osobu přiměje, si knihu alespoň prohlédnout. Na četbu může nalákat i název knihy, slibující naději, můj případ. Každopádně z textu uvnitř vyznívá, že je Dana Němcová svéhlavá a dost nebojácná žena, ačkoliv, jak sama přiznává, ne za každé situace se tak i cítila... Její vzpomínky začínají příběh v dětství. Jako malé děvče zažila druhou světovou válku, ale počátek jejího života nijak negativně ovlivněn nebyl, což je pro mne překvapující, jelikož jsem zvyklý číst, právě o vygradovaných hrůzách tamní doby. Padesáté roky přirovnává k podivné a pro mladého člověka nepochopytelné době. Ohromným mezníkem se zdá seznámení s jejím budoucím manželem a doslova „parťákem“ Jiřím Němcem. Potom už začínají odklony od hlavního proudu diktátu společnosti. Autentický život beze strachu a ve vlastní nenarušující svobodě a touze po ní. Bohužel tento nestandardní vzorec k ní, její rodině a mnoha jejich přátelům samozřejmě přivedl pozornost tehdejšího mocenského systému a dovedl autorku přes trnité zkušenosti až k opravdové revoluci. Jedná se o životopisné dílo, které se čte lehce. Obsažený je nadhled i humor a ačkoliv ne se všemi myšlenkami vnitřně souhlasím, upřímnou stopu ve mne zanechalo.

Svým způsobem noblesní žena (obrovskou negativní protiváhou k ní mi byla skoro o generaci mladší jmenovkyně Daňa Horáková ze souběžně čtené knihy O Pavlovi ) vzdělaná, zralá, střídmě umírněná ve způsobu vyjadřování. Životním stylem a neokázalou pokorou se velice podobá souputnici v disentu Olze Havlové. Upřímně, čekala jsem od knihy trochu víc barvy a osobitosti. Vyprávění je věrné duchu a stylu autorky, jak ji známe z médií - skromné a nebulvární, což je rozhodně dobře. Nejvíc mě asi pohltil úvod a dopisy z vězení, které odkrývají Danu jako maminku a poodhalují svět její laskavé představivosti, kterou se bránila totalitní zvůli. 4/5