Prozřel jsem již v roce 1967, když jsem se rozhodl po maturitě ke studiu na vysoké škole na Slovensku, namísto poklidného studia v hlavním městě Praze, že to je trochu, možná úplně jinak, než jsme byli ve škole vychováni. Dva sblížené národy nebyli jediných národem, jak za první republiky bylo prezentováno, ani soužitím poklidným, jak bylo po únoru 1948 předstíráno. A při studiu - téměř šest let - jsem měl možnost všechny odlišnosti života lidí obou části ČSSR/ČSFR poznat ve vztazích se svými kolegy ze studia, při sportování a i ze sousedských vztahů, jak to vlastně je. Jsem tomu rád a doba strávená na Slovensku patří k nejlepším obdobím mého života. Autor si k popisování století zvolil prezentaci stručných životopisů významných osobností politického života na Slovensku - nikoliv časovou posloupnost událostí. S knihou jsem spokojen.

Pro nás Čechy (Moravany) velmi užitečná kniha - a kromě toho je její čtení potěšením. Vlastně je celá o pochopení té česko-slovenské pomlčky. Neslavné pomlčky, trapné pomlčky, trapné a neslavné proto, že my Češi jsme roku 1990, v roce pomlčkového sporu o nic menšího než o budoucí název postČeskoslovenska vůbec nechápali, oč jde a proč těm nacionalistickým Slovákům tolik záleží na názvu, když přece je dost pěkný tak jak je - prostě Československo navždy. Jenže to byl velký, trestuhodný omyl a nedostatečnost, která se v českém vnímání Slováků a jejich postavení ve společném státě táhl již od jeho vzniku v roce 1918 či ještě předtím. A především o tom je Kosatíkova knížka; je to návod a apel nevnímat Slovensko jako potížistickou marginálii vedle Česka, jak jsem si za ono "slovenské století" zvykli a jak nám, bohužel, vešlo do krve, do kolektivní paměti. - Vybavuji si, jak jsme v létě 1993 vandrovali po slovenské Muránské planine a někde nahoře na těch kopcích potkali skupinu slovenských lesních dělníků a dělnic, byli mezi nimi i poměrně staří dřevorubci, až mě udivilo, jak mohou ti šlachovití zvrásnění stařečci tu dřinu dělat. (Žánrový obraz stereotypního vnímání Slovenska, chcete-li.) Jedna z těch bábinek se se mnou dala do řeči: "Tak nás rozdělili, však? Kto to chcel? K čemu je to dobré? Veď sme bratia, Česi, Slováci, čo sa zmení? Len hranice vytvorili." Jako ta stařenka tak ani já, jsem samozřejmě netušil, PROČ. Celé ono rozdělení jsme tehdy my v Čechách davově pokládali za nesmysl, bezdůvodnou politickou absurditu. Ale měli jsme aspoň tušit, nebo chtít vědět víc. - A Slovenské století je chvályhodným krokem pochopit, že právě ono trestuhodné stoleté české nevědění o Slovácích bylo vlastně jednou z příčin jejich odchodu, protože na reálnou rovnoprávnost v jednom státě neviděli možnost. Zda čas prokázal správnost toho rozhodnutí, dopečeného ve finále duem Klaus - Mečiar ve vile Tugendhat, to je otázka; já si myslím, že ano. - Mně knížka přinesla i záplavu nových informací o česko-slovenském stýkání a potýkání, to dodávám jen pro forma; Slovenské století není papouškováním již důvěrněji známých kapitol. Ale ani příliš nekomentuje, je stejně kritické ke Slovákům jako k Čechům - přiznám, že jsem od Slovenského století čekal cosi jako obhajobu až adoraci Slováků, nostalgické střípky z dějin, ale není tomu tak a je to pro Kosatíkovu knihu a její trvanlivost dobře. Kosatíkovo psaní a myšlení (a ano, stylistiku) mám obecně rád, ale touto knížkou jsem byl nad plán velmi pozitivně překvapen, tou zlatou žílou, kterou vynesla na povrch. Ovšem zlatou žílu, kterou jsme měli mít všichni dávno před očima - totiž ony naše tolik neznámé bratry a sestry ze Slovače. Příliš mnohé bylo jinak, než jsme z české kotliny v samolibé slepotě vnímali. Čtěte.