To, že se vám hlavou honí spousta myšlenek, ještě neznamená, že jste spisovatel. Je to jeden z grafomanských neduhů, který jsem částečně spatřil i u (přeci jen lyričtějšího) Kahudy a myslím si, že tohle jsem si uvědomil hned, jen co jsem z tohohle četl několik úryvků na voicechatu, což asi dost možná nikdo jiný na téhle planetě s touhle publikací neudělal, ale už v ten moment jsem si řekl "Ale ne, co jsem si to zase koupil?" (zajíce v pytli). Ale jak řekl Alan Moore, měli byste číst i špatné autory, ti vám dodají dostatečné "Jesus Christ, I could write this shit.", "což je "osvobozující. Analýza toho, proč je to tak špatné." Knížka vypadala zajímavě, na povrchu a normálně bych si něco takového jen tak nepořídil, ale byl jsem zvědavý (což je zase moje věčná chyba) a tak jsem si ji za benefity vzal, vedle Valéryho 'Sešitů' a je to jako noc a den... myšlenky, v obou těchhle meditativních publikacích. Jednoduše řečeno, Ctibor patří k té české elitě, která nemá moc co říct, i když zná spoustu povrchových informací, byl u spousty věcí, spousta věcí se mu asi i stala. Ale umí to napsat... umí být tak sexy? Ne. Je to prázdné. Naduté a prázdné, plné čecháčkovského zobecňování a "rádob". Bez duše. Je to trochu jako kdybyste nechali AI chvíli číst Bukowského a pak jí zadali, aby vyflusala něco podobného. January, February, Manuary. Neumět pracovat s náladou textu spustí iritaci, frustraci, ze strany čtenářů. Tím nechci říct, že mě až tolik frustroval obsah, jako spíš styl, přístup autora. Dybbuk má po streaku.