Osobně si nemyslím, že je toto velká kniha. A očividně je to jen můj názor, názor jakéhosi Vojtěcha, který se pokouší cokoliv vytýkat osobě s nepopiratelně velkým dějinným významem, osobě, která nám přinesla poměřování principů v právu, takže… Předem musím říci – Dworkinova pozice v této knize je velice zajímavá. Musí totiž bojovat na dvou frontách, jednak proti ateistům, (ostatně kdo proti nim nebojuje, že), ale zároveň musí svou pozici hájit proti věřícím v boha. A zvládá to dobře, problém je, že pokud jde o mě, nestojí Dworkin v reálné opozici, ale v opozici do jisté míry fiktivní. Takto, pevně věřím, že ve Státech je situace jiná, ale zde, v České kotlině se téma zdá poněkud přihlouplé. O čem Dworkin mluví? Vlastně o tom starém známém Halíkovském „něcizmu“ – věřím v něco. Dworkin se to pokouší pojmenovat poněkud inteligentněji „Religion without God“, což po mém soudu je samo o sobě nedobré pojmenování – faith by bylo vhodnější, sice to evokuje spíše důvěru, ale ve slova smyslu, který Dworkin zkoumá by to bylo vhodnější – pravda, méně provokativní, o což možná nakonec šlo. V českém překladu se problém zdá absurdnější. „Náboženství“ implikuje boha, ovšem „víra“ je od boha, po mém soudu, v zásadě sterilní. Čili termín, který se Dworkin snaží zavést je vlastně víra. Dworkin říká, že se snaží obhájit takovou formu víry, která boha neobsahuje – má s tím v naší končině někdo problém? Však to je v Čechách dominantní přístup. Proto říkám, že pro nás je kniha v zásadě bezobsažná, ač může být „krásná“. Mimochodem, tu pasáž s krásou vesmíru a věděckých teorií jsem prostě nepochopil a shledal ji absurdní, nebudu se tu k ní tedy dále vyjadřovat. Snad ještě k terminologii. Myslel jsem, že je to chyba překladu, není. Dworkin používá pro tvrzení o existenci boha, stvoření světa, peklu atd. označení „věda“ – „science“. Problém, soudím, je, že vědu chápu v Popperově slova smyslu – falzifikovatelné tvrzení je vědecké tvrzení. Položit zmíněné otázky do pozice „vědy“ znamená vlastně jim přiřknout přízvisko „lživé“ – podvodné. Lepší by bylo „tvrzení o faktech“, to se ještě nemusí a priori nazývat tvrzením vědeckým a nešlo by jej vyvrátit, respektive nepotvrdit vědeckou metodou, což by byla výhodnější pozice. Na straně druhé je fakt, že Dworkin daná tvrzení neobhajoval a tak možná jen zdůrazňoval jejich absurditu. Přeci jenom jsem právník (ve výrobě), tedy poslední poznámka. Zdá se zbytečné – opět možná více pro naši zemi, než pro Spojené státy – snažit se objasnit vnitřní obsah práva na svobodu náboženského vyznání. Tu má smysl řešit pouze co do obsahu vnějšího a kolektivního vyznávání víry – a ani tu si nejsem jist. Celá tato otázka spadá coby speciální do svobody myšlení a práva na šíření informací – pouze z historického pohledu bylo ústavodárci považováno za nutné (u nás z důvodů velice očividných) výslovně zdůraznit svobodu náboženství. Nemá tedy podle mě smysl snažit se inkorporovat do ústavního pořádku konkrétně svobodu náboženského vyznání, protože tato je inherentní pro svobodu myšlení – právo na duševní integritu. Ale opět, ve Státech je to patrně komplikovanější problém. Ostatně ani vzpomínané kulturní války „new atheism“ proti konzervativním věřícím pro nás nejsou relevantním diskursem.