Okomentovala jsem všechny povídky, sem jen souhrn. Šest alegorických historizujících povídek, které různými způsoby upozorňují na věčné nešvary lidské společnosti (populismus, chamtivost, nevděk) takže se dají vztáhnout i na současnost. Maňák má obrovskou slovní zásobu a originální nápady. Ale nemůžu si pomoct, všechny povídky na mě působily jako skvěle řemeslně zpracované výtvory bez duše. Jako by se autor držel nějakého teoretického návodu na dokonalou povídku a odškrtával si bod po bodu. Důsledkem je předvídatelnost, klišé v charakterizaci postav nebo v dějové linii a, co mi vadilo nejvíc, mravoučná tendence která přebíjí příběh a umělecký dojem. Ukazovat, že tolerance je lepší než sobectví nebo fanatismus, není samo o sobě nic nápaditého, sdělení vynikne až formou. Tady je to ale masivní kostra jen lehce zahalená v archaismech a odkazech na všemožné literární styly. Čím abstraktnější povídka, tím víc se mi líbila. Baladické Tetřeví perly mají atmosféru a nejednoznačný závěr, O zaječí kožce několik možných výkladů a v závěru dojemnou působivost. Ostatní povídky jsou zajímavá stylistická cvičení, jinak na mě nezapůsobily.

Titulní povídka "Smrt staré Maši" mi po pravdě vzala dech. Nápaditá, přemýšlivá, poučná, má všechno, co mám rád a čeho si cením. Účinek ostatních povídek už nebyl tak drtivý, ale rozhodně doporučuji.