"Jámy vykopali během tří dnů ruští vězňové. Směrem dolů se zužovali jako nějaké obrácené pyramidy. Jeden stavební expert vypočítal jejich hloubku a ostatní rozměry tak, aby se do nich vešlo dvacet osm tisíc mrtvol, a předal údaje předákům." "V jámách ležely na zhruba tří stech metrech nahé mrtvoly tváří k zemi a jejich kůže, bledá a jakoby rybí, ostře kontrastovala s tmavým pískem. Němci této metodě hromadných poprav říkali "Sardinenpackung", "sardinkové balení"." Kniha se na pozadí individuálního příběhu Herbertse Cukurse věnuje méně známým událostem vraždění Židů během německé okupace Lotyšska za druhé světové války. Téměř každý zná jména jako Osvětim, Treblinka, Dachau, Belžec, Sobibor a další. Mnohem méně známá je situace v Pobaltí, kde docházelo ke stejným krutostem, ke stejnému vyvražďování, jehož výsledkem jsou další desítky tisíc mrtvých, popravených tím nejkrutějším způsobem, pohřbených v hromadných hrobech. Kniha je rozdělena chronologicky na několik částí. Nejprve předválečné období, Cukurs jako národní hrdina, významný pilot. Následně ruská okupace, jež byla výsledkem rozdělení Evropy paktem Molotov-Ribbentrop. Začíná ruská hrůzovláda. Následuje nejsilnější a nejtemnější část knihy - Německá okupace a kapitoly o Holokaustu rižských Židů. Cukurs zde hraje ústřední roli. Popisy vraždění jsou příšerné, detaily kolem hromadných hrobů naprosto odzbrojující. Čtenář nechápe tu zlobu, tu krutost. Jak je vůbec možné takto zacházet s lidskými bytostmi. Jasně, odpověď je dehumanizace, ale to je v myslích dnešních lidí, žijících v bezpečí Evropy, pouze koncept. Nikdo z nás si tu hrůzu ani neumí představit. Přijít k obrovské díře v zemi, plné nahých lidských těl, být donucen sestoupit na dno, lehnout si na dříve povražděné, a celou dobu vědět, že za chvíli bude konec, tma, nicota. Nepředstírám, že detaily, zážitky a zkušenost těch několika málo přeživších, nejsou to nejzajímavější z knihy. Jsou, jednoznačně, až z toho mrazí. Autor nevynechává historické souvislosti a fakta o kolaboraci části populace s Němci, důvody vysoké prevalence antisemitských nálad, ruskou okupaci, a další a další spojitosti. Nemá smysl pouštět se do spoilerů. Následuje další část knihy, věnovaná honu na Cukurse. Tato část je výrazně méně svižná, snad nudnější. Tím nenaznačuji, že popisy vraždění jsou zábavné, jsou všechno jen ne zábavné, hlavně jsou však intenzivní a téměř intimní. Příběh pokračuje detektivním pátráním a následně doslova honěnou mezi kočkou a myší, Mosadem a Cukursem. Vše směřuje k neodvratnému závěru, pečlivě odměřeným, pravidelným, nepřerušitelným tempem. Na pozadí hlavních událostí je vyprávěn ještě jeden minipříběh. Totiž minipříběh o zákonu o promlčení a skrze toto vyprávění je tak kniha svým způsobem též svědectvím o přijetí kolektivní viny německým lidem. Co závěrem? Text ve mně vyvolal množství otázek a úvah. Proč šli na smrt tak klidně? Znovu a znovu se sám sebe ptám, zda bych se choval stejně? Nevzbouřit se, vidět schody do jámy plné nahých mrtvol, svléknout se, sestoupit po schodech, přelézt a přes mrtvoly a lehnout si na místo, které určí můj vrah. Lehnout si na to místo, na mrtvé, zabité přede mnou, čekat na výstřel. Tma. Otřesná představa. Příběh je nesmírně silný, zájemcům o dějiny holokaustu rozhodně doporučuji.

Neuvěřitelné svědectví o nejstrašnějších činech, jaké může člověk na člověku spáchat, poutavé svědectví o dopadení a zabití řezníka lotyšského národa a zároveň i svědectví o lidské ignoranci, malosti, strachu ale i hrdinství.