„Křesťanská víra se zapaluje uchváceností, jistotou a láskou, s níž pravda přebývala v Ježíšově duchu. Tento život Božího slova v Ježíšově duchu a srdci znamená něco zcela jiného než třeba uchvácenost proroků. Prorok říkal ‚Tak praví Hospodin.‘ Jeho slovo sloužilo: ale víru v srdci slyšícího rozžínal Bůh promlouvající jako Pán. Ježíš naproti tomu říká: ‚Já vám pravím.‘ Jeho slovo ‚neslouží‘, nýbrž má moc. Plodí a tvoří. Kristus není jen posel, Kristus je ‚Slovo‘, ve které věříme; ono je to, co Kristus říká, a zároveň on, který mluví. Jedno v druhém.“ Na český překlad Pána jsem se těšil dlouho. Ještě dlouho po zakoupení jsem také rozečtení odkládal a čekal na to, až budu mít dost času i vnitřního klidu potřebného k tomu, abych si Guardiniho arcidílo patřičně vychutnal. Situace jako stvořená pro frustrační kompozici, že? Ale fáze očekávání tentokrát nebyla vystřídaná zklamáním, ale stupňovaným nadšením. Opravdu. Bavily mě jednotlivé kapitoly a úvahy v knize, ty by myslím fungovaly dobře i samostatně, jako kázání nebo časopisová zamyšlení. Ale zároveň (a zejména!) to všechno dobře do sebe zapadá a doplňuje se a vytváří celkový obraz Ježíše Krista jako Pána. A navíc je to celé psáno tím úžasným Guardiniho stylem, tak zaníceně, tak výstižně, a přitom tak poeticky! A jaký tedy je Guardiniho Pán? Přemýšlení nad Pánem záměrně není v jeho pojetí přemýšlení nad historickým Ježíšem (i proto ten název), ale představuje Krista z pohledu teologa: ten se zakládá na vlastním poznání ve Zjevení a na víře vyjádřené v dogmatu a opatrované církví – samozřejmě s vědomím toho, že teologie je věda, a tedy má své závazné a ne-libovolné metody poznání a úctu k empirickým faktům. Kristus je zde Kristem evangelia a Kristem víry. Je Syn Boží, který byl opravdu vzkříšen a opravdu nás přišel vykoupit. Křesťanská víra na tom stojí a padá – do nebeského království se vchází právě vírou. To je výchozí bod a základ celého Guardiniho postoje (hermeneutika důvěry oproti hermeneutice podezření, kdybych se to pokusil vyjádřit teologicky). Ale přesto, že na sebe Kristus vzal lidskou podobu a podstatu, je zároveň zásadně jiný než lidé. Je jiný, než jak ho jsme schopni chápat, protože prostě přesahuje všechna naše měřítka. Na to se klade důraz: „Je-li skutečný Ježíš jen pouhý člověk, byť sebevětší, pak je lepší, abychom si cestu existencí hledali my sami.“ Takto pojatý Kristus ovšem logicky musí zaujímat v životě křesťana zásadní místo, nemůže být jen prohloubením přirozenosti, nějakou volitelnou nadstavbou. Je probuzený nový život, ve kterém je člověk víc, než jen „pouhý člověk“ - vrchol jeho podstaty se vzpíná do neznámá a vydává se cele do rukou Boha. Žít z víry podle Guardiniho tak znamená zásadně přebudovat způsob, jakým pociťujeme skutečnost (i když je to obtížné, protože svět je tady a je hmatatelný a zažíváme ho bezprostředně). To je úžasná zpráva, ale zároveň je v tom velký nárok, kterému se my lidé (i zavedení křesťané!) nějak bráníme – myšlení, které chce zůstat pánem sebe sama, se tomu vzpírá, nerado se totiž vzdává své svrchovanosti. Odměna ovšem stojí za to: proměna a obnova našeho myšlení a jednání podle vůle Otcovy a silou Ducha svatého! Ta sice přichází skrze zneklidnění a znejistění, ale je to zneklidnění svědomí, které je k našemu dobru. Křesťan pak v sobě může začít nést Krista. Jistě ne tak, že by ho napodoboval doslovně – to by nebylo pravdivé ani přirozené -, ale jeho uváděním do své vlastní existence, kdy se v něm něco mění, něco těžko postihnutelného, ale těžko přehlédnutelného. Vede to i k proměně lidských vztahů: člověk vedle mě se náhle stává bližním a v našich vztazích se může probouzet Boží království. Slovy samotného autora: „Láska je proud plynoucí od Boha ke mně a ode mne k bližnímu a od bližního k Bohu.“ Celá kniha je naplněna podnětnými myšlenkami, ne prvoplánově originálními, ale přesto nutícímu k přemýšlení a znovu-přemýšlení. Vybral bych jednu provokativní, ke které se Guardini vícekrát vrací. Je to představa „vyhnutelnosti kříže“. Tedy představa, že Kristus na kříži umřít nemusel, že pokud by lidé jeho doby přijali jeho zvěst a přijali ho jako Boha, mohlo na zemi nastat Boží království bez nutnosti vykoupení smrtí. Že kříž byl až „druhý plán“. Je to zvláštní úvaha, která zní dost hereticky, také ji Joseph Ratzinger explicitně ve svém životopise Ježíše odmítá. A teologicky je to odmítnutí na místě. Ale stejně mi přijde zajímavé tu myšlenku meditovat: narušuje totiž naši představu smrti na kříži jako něčeho, co muselo být, protože to bylo přece vždy takhle plánováno. A tohle narušení trochu přesouvá odpovědnost za Pánovu smrt na nás. Jako by mi Guardini říkal: ne, ani Boží úradek, ani Jidáš, ani Pilát, ani Židé, ale to my, Boží lid, svým nepřijetím Krista – jako skutečného Pána v každém aspektu svého života – jsme zamezili příchodu Božího království na zem a proměně tohoto světa v úplně novou, nepředstavitelnou existenci. „I my vstaneme z mrtvých a budeme postaveni před trůn. Zmizí vše, oč jsme se až dosud opírali. Všechny ochranné prostředky, všechny navršené valy, všechny zbraně. Všichni pozemští ochránci a pomocníci. Všechna práva, pocty, díla, úspěchy a vůbec vše, co nám pomáhalo, abychom nemuseli předstoupit před tvář pravdy. To vše se bortí, uplývá, mizí před mocí soudce. Sami sebe se budeme ptát, zda vůbec ještě jsme. Pro naše vlastní bytí se už nenajde místo. Moc, která nás stvořila, prověří, zda skutečně jsme. Člověk je však skutečný jen pravdou a spravedlností, vírou a láskou; naše pravda tak bude zcela zpochybněna. Pocítíme, jak nás nicota unáší pryč. Před Božím zrakem tu bude pouze naše obnažené svědomí. Kéž nás v onen okamžik zachová Boží milosrdenství!“

Kniha napsaná jako implicitní polemika s nacistickým kultem úspěchu, moci, vítězství... Ale platnost má mnohem širší: ukazuje, že víra v Boží Vtělení - a sice v TOTO vtělení, vtělení v nevýznamném a vlastně neúspěšném a nepochopeném člověku - relativizuje všechny naše představy Boha: představy řecké, židovské, indické, novověké, představy "čistě náboženské", "ryze duchovní" nebo jakékoli jiné. Že tato víra nás nutí spojovat s pojmem Boha nejen představy nekonečnosti, neporušitelnosti, svatosti, ale kupodivu a takřka protismyslně také představy omezenosti, problematičnosti nebo selhání. Což v důsledku dosti otřásá i našimi představami o světě a jeho pořádku, o tom, co to znamená nahoře a dole, vzestup a pád, zdar a nezdar... Při nepozorné četbě se kniha může jevit jako sbírka nijak výjimečných kázání, ale to je dojem velmi, velmi klamný.