Tyhle sebrané spisy jsou báječná věc. Tak by se to mělo dělat, a ne vydávat neustále výbory "toho nejlepšího" (rozuměj: nejslavnějšího). Škoda jen, že chybí dílka, která napsal Lovecraft v kolaboraci s jinými osobnostmi své doby, ale chápu, že tam by byla potíž s právy. A dají se dohledat ve starších zlatokoňských vydáních. Někdy se i mezi téměř neznámými kousky dají najít překvapivé perly - dost často se to, kterým tovarem se autor proslaví, zakládá jen a pouze na náhodě - začne se o něm psát, začne se číst, začnou se dělat studie, začnou se točit filmová a televizní zpracování roztodivné kvality... a už to je. Zkrátka efekt sněhové koule kutálející se ze svahu. Než zpátky k šarlatové ozdobě knihovny! Již zde se projevuje trojjedinost Lovecraftova génia. Zaprvé narazíme na povídky, jež z nedostatku lepších termínů označím jako gotické - například eponymní Hrobka. Děs a pitvornost v nejlepším slova smyslu; šílenství, melancholie a degenerace, co víc si člověk může přát? Jistě, jsou to dvacátá léta, ale zároveň je z toho cítit pocit fin de siécle, který nám od konce století dospěl a zbytněl a dostal chuť na lidské maso. Zadruhé tu máme povídky spojené s Prastarými. Třeba Dagon. Poznají se podle toho, že se vždy vyznačují pyramidální majestátností a číst je znamená zažívat pocity, jež má osoba pohřbená pod kamennými bloky milionů tun a bezejmennými eóny milionů let - a takové pocity jsou dost zřídkavé, pokud zrovna nejste mumifikovaný živočich hnusné a zapovězené rasy z dob před úsvitem člověka. A konečně zatřetí se objevují první tápavé krůčky ve Snových říších. To je třeba Bílá loď nebo Ultharské kočky, skvostná a neuvěřitelně lyrická záležitost, tolkienovsky poetická, wildeovsky smutná a neodolatelně prchavá. Nakonec se ukáže, že všechny tyhle povídky spolu nějak souvisejí a vyvrcholí (o dva svazky později) Snovým putováním k neznámému Kadathu. Ponor do hlubin hrůzy imaginace, hrůzy mytologie, hrůzy historie: vlastně takový návrat do doby, kdy se ještě dalo skutečně cestovat, kdy vycházely cestopisy jako Milion a Mandevilla a kdy se vymýšlely divukrásné hagiografie (nebo se jim ještě stále alespoň trochu věřilo). Reálný svět je procestován, ale zprávy o stavu věcí ve Snových říších jsou přinejmenším stejně zajímavé. Najdou se i povídky stojící trochu mimo. Čím dál v Lovecraftově díle půjdeme, tím méně jich bude. Některé ale stojí za to... i když takové Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona ocení jenom vzdělanci, lidé se zálibou v literatuře a Britové (ti ostatní se pak po demaskování své nedostatečnosti buď strašlivě naštvou na autora, nebo vstoupí do jedné ze jmenovaných skupin; první možnost je značně pravděpodobnější). Jediný příběh, který mě příliš nenadchl, byl Starý poděs - ten myslím dost zjevně ukazuje, jak nepostradatelnými katalyzátory byly pro Lovecraftův talent věci snové, nadpřirozené, hrůzné a... prostě das Ungeheimliche. A zároveň je zjevné, že sebedůkladněji promyšlená zápletka je ničím proti povídkám bez výraznější pointy, zato však s atmosférou.

Celý soubor spisů HPL je skvost. chronologicky řazené povídky svědčí o tom, jak se jeden z mistrů tohoto žánru vyvíjí. Jeho celou tvorbu mám velice ráda ... Další velké + pro mě je, že knihu doprovází ilustrace Františka Štorma.