Taková jednohubka v sympatickém malém paperbackovém vydání. Příběh běžné rodiny Vás rychle vtáhne do děje, a záhy zjistíte, že všechno až tak normální a v pohodě není. Začnou se dít znepokojivé věci, které vyústí v překvapivý konec. Atmosféra této mini horor story je napínavá a krátkou knihu slupnete na jedno posezení.

„Chodím ve spánku, nevraždím ve spánku!“ Hlavní hrdinka tohoto příběhu se mi vůbec nelíbila. Zora, (to je ona), se provdá za muže (tady je to ještě normální), ale Aurel (její muž) má jistý druh nemoci. Zora do toho jde dobrovolně, ale když se začnou dít věci, způsobené tou nemocí, tak si začne stěžovat. Najednou se jí její rozhodnutí nezdá tak dobrým nápadem. Ano, příběh se odvíjí od situace, která vůbec nemusela nastat. Vlastně je to celé postavené na hlavu. A když jsem se pročítal do finálního „překvapení“, nějak jsem tomu nechtěl uvěřit vůbec. Citát: Proč by někdo takhle znesvěcoval hrob? Myslíš, že chtěl ošukat mrtvolu? Zora se chová silně divně a v nouzi nejhorší se dokonce vydává na cestu, kterou jsem vůbec nepochopil. (Jen tak mimochodem, co si představujete pod pojmem „tunel v okolí“?) Ale, aby mohl pan spisovatel Erik Hofstatter příběh dokončit, tak jak měl v plánu, byla cesta vlastně nevyhnutelná. Konec mě dostal, to už jsem fakt kroutil hlavou. Byl jsem připraven křičet, jak se píše v anotaci, ale úplně z jiného důvodu. Tohle mě vůbec neoslovilo. Dávám 40% a to jen za to, že Zora má ráda pivo. Citát: Nic se nevyrovná jednomu chlazenýmu uprostřed noci!