Knihu jsem vzala do ruky na základě internetové diskuze a reaguji kvůli extrémně kritickému a hostilnímu autorovu kontrakomentáři na komentář ReineOrtie, s níž souhlasím. Možná by bylo fajn, kdyby se autor obhájil tím, že tohle s ním udělaly životní zkušenosti a jedinou submisivní ženou v jeho životě byla jeho matka. Asi chápu, že „volání krve“ je pro některé jedince extrémně silné, ale kdyby autor hned na začátku tolik neakcentoval, že si přál syna a tím, že ho měl hned „na první pokus“ se „mu splnil sen“ a jeho rodina byla tedy „kompletní“, tak bych to asi četla jinýma očima. Ale také by kniha možná nevznikla, protože by jeho boj nebyl tak intenzivní a vzhledem k vštípenému misogynismu by možná nebyl žádný, protože dceru si prostě nepřál – a více dětí by po ženě žádal jen pokud by se holka narodila první (a možná by zplodil dcer několik, dokud by se ten kluk prostě nepodařil). Máme souseda, který to má úplně stejně, akorát jeho manželka to měla opačně – ona chtěla dvě děti, on jen jedno a dvě pouze v případě, že první nebude kluk, pak by byl utrum. Nevím, jestli to té manželce přát, protože tím bude jejich dcera trpět, jelikož syn bude protežován. Nefandím ani jedné straně, ale cílem této knihy je očernit protistranu a vykreslit se jako Rodiče. Hodně silná slova pro mě byla o „laktační psychóze“, protože matka měla o dítě strach – jako laik bych se této frázi vyhnula. Také je známo, že řada matek si vytvoří vztah k dítěti až po porodu. Pan tchán byl podpantoflák, ale nikoli jako typický jižan, ale jako muž odkudkoli (můj otec je také podpantoflák a jeho otec byl též). A že tchyně nechala tchána odpojit je zcela v pořádku. Panu Jadlovskému doporučuji navštívit OCHRIP (v ČR jich máme celou řadu) a zamyslet se nad tím, zda by něco takového pro své blízké nebo dokonce pro sebe chtěl. Sama jsem s manželem mockrát mluvila o tom, že tak skončit nechci, takže je možné, že si to tchán také nepřál – ono u apalického syndromu není o co stát a trpí tím nejvíce ti blízcí. Předpoklad rovnosti pohlaví při vlastním přiznání fyziologicky daných rozdílů a opakování termínu patriarchát je směšný. Ony to naznačují i autorovy úvahy o emigraci do Íránu, protože šaría je přece skvělá věc. Jistě, feministky to přehánějí, sama jsem spíše antifeministka, ale na rozdíl od pana doktora jsem za jím deklarovanou rovnost v rámci genderových rozdílů. Čeština nikde moc dveře neotvírá, to už spíš ta španělština (kterou synkovi zřejmě odpíral) a ne každého baví jazyky a diplomatické služby. Autor se sice snaží vykreslit Arménii jako ráj na zemi (absence „toxického feminismu“ × negativní zkušenost s mocnou konzulkou), ale jeho zkušenosti, které sděluje (ale nejspíše si nepřipouští) ukazují na korupci, která se fatálně obrátila proti němu, takže o syna přišel. Linka mysogynismu se táhne celou knihou a ilustruje ji mj. označení pomocnice imáma jako zvědavé ženské slídící po informacích – jenže co asi dělá taková sekretářka jiného, než že zjišťuje, copak návštěvník chce, aby to mohla přetlumočit řediteli, který není zvědavý na kdekoho z ulice. Důraz na to, že není pomstychtivý také vypadá falešně ve stínu toho, že matce nesvěří syna kvůli sobotní výuce, aby ho sám pak z jiné sobotní výuky omluvil a vyrazil na výlet někam, kde ho matka nenajde. Nehledě na to, že kniha je plná očerňování všech, kdo nekonali v souladu s vůlí autora, v čele s matkou dítěte. Vážně chce otec, aby jeho syn četl něco tak nenávistného a vštípil si nabubřelé ego a nenávist ke všem, kdo mu nejdou na ruku? Ediční poznámka samozřejmě podporuje celé dílo. Já jsem vyrůstala s oběma rodiči, takže jsem velmi dobře obeznámena s jejich četnými charakterovými vadami. Kdyby jeden z nich v mém životě nebyl z jakéhokoli důvodu přítomen, jistě bych si jej idealizovala, a to zvláště ve chvílích, kdy by mě vychovávající rodič svou výchovou iritoval – ten druhý by mi přece dovolil všechno! Kniha se celkově četla dobře má spád, ale autor je přehnaně kritický a sebelítostivý macho, proto 2*.

Nedoporučuji! Kniha, kterou jsem chtěla odložit už od samého začátku. Všudypřítomná misogynie, manipulace, sebestřednost, předhazování vlastní pravdy, neomylnosti a morální čistoty. Vzývání patriarchátu, dehonestace žen, absence empatie vůči vlastnímu dítěti, absence respektu k soudnímu systému. Kniha je evidentně psaná pro muže, kteří jsou podobného ražení jako autor. Nemá žádnou uměleckou hodnotu. Objevují se v ní obraty jako: "ženská beztrestnost", "feministické soudy", "feminacismus". Velmi vypovídající je podle mě věta týkající se těhotenství autorovy tehdy ještě manželky na str. 22: "Nakonec se zadařilo a z Běloruska jsme se vraceli v očekávání. Nebylo jasné, jestli v očekávání radostném, protože pohlaví jsme ještě nevěděli."