"Nezáleží jen na tom, že by ženy měly stát u oltáře, předsedat liturgii a kázat. Nejde prostě o to, aby převzaly úlohu kněží. Mnohem víc jde o otevření možnosti sdílení odpovědnosti a klíčových rozhodnutí při pastoračních procesech, aniž by byly řeholnice a laické pracovnice degradovány na vykonavatele farářových přání. Vybřednout z klerikální mentality a konečně pochopit, že muž i žena mají v církvi totéž křestní zasvěcení a tutéž důstojnost synů a dcer Božích, kteří mají podíl na stejných Ježíšových zaslíbeních a mají účast na stejné evangelijní milosti. (...) A navíc, nedostatek kněžských povolání není ta nejlepší motivace pro to, aby byly ordinovány ženy. Především by bylo předtím třeba po staletích diskriminace přiznat v církvi ženám jejich hodnotu" (Laura Valtorta, řeholní sestra z institutu Misionářek Vzkříšeného) Bez váhání bych podepsal postřehy svých předřečnic o roztříštěnosti a nesourodosti naťuknutých motivů. Opravdu to vypadalo, jako by otec Jančařík otočil vzhůru nohama šuplík se svými poznámkami k tématu a pak neudělal víc, než je víceméně chronologicky seřadil. A protože chce zahrnout dobu od počátku monoteismu po současnost, tak není skoro na nic pořádně prostor, skoro nic se hlouběji nepromýšlí. Zůstává tak pouze inventura otevřených otázek (ženy v synodním procesu, ženy ve farním životě, zneužívání fyzické i psychické...) doplněná o portréty silných ženských osobností v dějinách lidského vztahování se k Bohu. Nehodilo by se to víc jako podklad pro sérii článků do nějakého křesťanského periodika nebo podcastu? Zvláštní byl i způsob, jakým se autor za sebe opatrně (ne)vyjadřuje k problémům církve. Matematicka to tady označila za klad knihy (nikoho nenaštve) a když nad tím tak přemýšlím, tak má nejspíš pravdu. Přesto jsem nad větami typu "Protest asi není cesta ke změně smýšlení v církvi, i když ho někdy i církev potřebuje jako prase drbání" s úsměvem kroutil hlavou. :-) Největším přínosem knihy je tak v mých očích její prostá existence. Je dobré mít ženy v církvi před očima jako samostatné téma a tohle téma zasazovat do historických souvislostí. Je dobré ženy v církvi oceňovat, je dobré nechat zaznít jejich hlas. Setkání s nimi pro mě ve většině případů bylo opakováním známého (zde bude zřejmě v jiné roli čtenář, který o Etty, sestře Vojtěše nebo profesorce Ryškové dosud neslyšel, tomu může kniha posloužit jako výchozí bod k dalšímu poznávání - což byl možná nakonec záměr?), ale to neznamená, že by to byla menší potěšení a menší inspirace. Nejlíp mi bylo v kapitole o Etty, pan Jančařík má u mě velké plus, že zrovna na ni nezapomněl! Protože ona je prostě úžasná, úžasná, úžasná!! "Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, vzpomeň si také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením. Amen." (Etty Hillesum)

Na mě to působilo takovým značně "patchworkovým dojmem". Aneb "co mě napadá k tématu žen v církvi" shnrnuto na jednu neorganizovanou hromadu. I tak jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že k tomuto tématu něco napsal. Co se mu myslím povedlo dobře vybalancovat, je to, že upozornil na problémy, aniž by příliš "naštval" lidi tradičního smýšlení. O to cennější možná kniha je... Navíc se v ní objeví pár zajímavých postřehů a myšlenek. Pro mě pěkně strávený čas, ale nic, co bych musela číst podruhé.