Ricův mozek funguje maličko pomaleji, nedělá si z toho ovšem hlavu. Nejspokojenější je ve svém světě, jenž je tvořený činžovním domem, a sousedé jej mají rádi. Avšak setkání s maličkým Oscarem je pro něj neočekávanou životní změnou. Ten totiž také není tak úplně normální, pročež přátelství je na světě - tahle dvojka se zkrátka perfektně doplňuje. Jenže Oscar se nečekaně stane obětí únosu a Ricovi se hroutí vše, co dosud považoval za neměnné. Zločincem je navíc s největší pravděpodobností někdo z jeho blízkého okolí... Nehledě na mé literární výhrady ke Germánům, román Andrease Steinhöfelda je přesně tak sympatický, jak vypadá. A to i přesto, že nepřináší nic nového, ba spíš naopak. Autor hodně spoléhá na netradičního protagonistu, stylisticky ovšem nesklouzává k prvoplánovým hrubkám, aby navodil „mentálně zaostalou“ atmosféru. Možná se tím ochuzuje o prvek autenticity, vyprávění je však přehlednější a dějovější, což vzhledem k tomu, že je určeno primárně dětem, je to nejpodstatnější.

Dokonale se ztotožňuju s komentářem Janasem - pro mě to byla perfektní knížka. Ačkoli bych mohla Ricovi být babičkou, dobře jsem se bavila. Jenže naše děti - páťáci - mě opět vyvedly z omylu: "Paní učitelko, můžu tu knížku vrátit a vzít si jinou? Mně se nějak nelíbí. A jsou tam sprostý slova!" Jsou. Ale mně se ten příběh stejně tuze líbí!