Četl jsem Nietzscheho, louskal jsem Heideggera, ale Guardini mne prostoupil, objal, ukázal mi nejvlídnější tvář světa, přiblížil mne k sobě samému s takovou lehkostí, že výše zmínění pánové jen závistivě koukali z knihovny.... Tato kniha by měla být povinnou četbou. UPDATE později odpoledne téhož dne: V návalu radosti jsem naspal, že by dílo mělo být povinnou četbou. Jenže kde? Na střední škole, na vysoké, ve škole života? Jaká je povinná četba dospělého, zralého, jedince, mimo školní škamna? Není to slovo povinná příliš svazující, možná až pejorativní? Možná by s ním nesouhlasil ani sám Guardini. Proto svůj spontální výkřik upravím: Tato kniha by se měla dostat do rukou všem těm, kteří ji dokážou ocenit v celé její šíři, byť by s některými jejími pasážemi nemuseli souznět; Romano ji totiž píše tak vyzrále, s takovým nadhledem, že to skutečně lze a to každý, kdo tuto knihu vezme do ruky, záhy pochopí.