„V tom případě ti asi nabídnu víc než sušenky, co? Mám tu polívku, hovězí vývar, dáš si?“ Druhá kniha od mistra Doležala opět překvapila. Sice nebyla tak výrazná, jako „Zombie, chiméry a rock“n“roll“, ale byla to opět zábava, akce a dobrodružství. Zpočátku se to může zdáti trochu zmatený, ale vše se nakonec sejde v jeden příběh. Ono totiž může být zavádějící, že příběh začíná na Bílé hoře roku 1620, pak se vkrademe do současnosti (plus minus elefantobus) řešit nějaké pozůstalosti po dědovi a najednou jste v Karlíně a honíte měsíčního vlka a nějaký chrchle, pak Axel, Míža – stará parta opět v akci? Malá ochutnávka: Čekal jsem, že povrch zrůdnosti se brzy otevře a vyhřeznou z něj páchnoucí mimozemské útroby, avšak návštěvník z hlubin kosmu nejevil sebemenší známky poškození. Ukázaly se menší ohnivé záblesky. To letouny vystřídaly arzenál a zasypávaly protivníka krupobitím kulí ze strojních pušek. Nezdálo se, že by cokoliv mělo sebemenší účinek. To, proti čemu moji budoucí přátelé stáli, se ukázalo tvrdým oříškem. Tak že tu máte několik příběhových linií, přeskakujeme z jedné do druhé, ze třetí do první a pak zase....tak jo, ke konci zjistíte proč. Celou dobu jsem se bavil, zpíval si u toto a smál se kecům, které dost často vždycky někdo utrousil. Osobně se mi nejvíc líbila Beta. Tahle holka toho předvedla docela dost a vždycky dokázala překvapit. Dávám čtyři a půl Hetešáka, protože já moc nemusím tyhle obrovské, epické příběhy o šestseti stranách a víc, ale mám raději spíše jednoduché příběhy u kterých nemusím moc přemýšlet :-) Citát: Haha, u povrchu. Prostě trpaslík, padesát metrů pod zemí trpí závratí! Jo, abych nezapomněl. V tomto příběhu zazní celkem dost hudebních skupin. Na konci knihy je malý slovníček pro ty, kteří netuší, odkud která skupina je. Najdete tu a uslyšíte třeba Iron Maiden, ZZ Top, Megadeth a k mání je i Ramones či Rush. K vidění jsou také krásné doprovodné kresby. Tak jak v Zombie, chimérách a rock“n“rollu je nakreslila Eva Letáková. Osobně se mi nejvíce líbila ta, kde je nakreslený kus papíru s nápisem „Rákosníčkovo pokušení kapitola I.“. Najdete jí někde okolo strany 200. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Vše to začalo jednou pekelně dobrou melodií...

Před už takřka třemi lety jsem četl Zombíky a když jsem se na tuto knihu chystal, tak jsem si z nich nepamatoval zhola nic. Po přečtení této knihy už vím proč… Knihy Karla Doležala jsou totiž totální úlet. Totální odpočinkový úlet. I proto je hodnotím tak vysoko. Autor do nich totiž replikuje sám sebe. A do toho umí psát. Pak už je to jenom o tom, jak moc se dokážete orientovat v popkulturních odkazech, ale i v informacích, se kterými Karel pracuje. A mnohdy je to teda fakt nářez. Pořád si to ale drží tu skutečnost, že kniha je čtivá. Skládá se ze série povídek, které se navzájem v poslední protnou a v mezi čase dochází k prolnutí jedné třeba s třetí…a tak dále. Pravda, některé příběhy jsou třeba slabší, jiné zase silnější. Každopádně v celém kontextu je to tak šílená a šíleně čtivá záležitost, že mu to prostě odpustíte. Odpustíte a odvážete se na vlně podivna, která se Karlovi honí v hlavě a mě coby čtenáře baví.