„Nuzota je hybnou silou všech revolucí.“ Ač mám na paměti, že apokryfy bych neměl soudit ohledně reálií příliš přísně, a Štětina se k různým slovním aktualizacím středověku, vymýšlení nereálných historických situací hrdě hlásí a úspěšně tento postup obhajuje, mám s výsledkem problém. Abych to vzal od toho nejlepšího, tak za výborné považuji povídky z 20. století (Muzeum, Stěp na stěp krugom), ke kterým má logicky autor blízko. Dost se vymyká ještě chronologicky nejstarší apokryf „Vyvraždění Slavníkovců“, který mi náramně sedl. Jenže mám problém s povídkami mezi tím. Zakrývám oči před rozsáhlými doslovnými citacemi z wikipedie (řádně citované), ale nejsem s to překousnout autorovo žonglování s fakty týkající se Slavkova nebo Hradce Králové. Opět nemám problém s formou, která je ryze hypotetická, ale právě „titulní“ povídka o kanonýru Jabůrkovi působí až dada dojmem. Jako kdyby si autor opsal z té wikipedie několik dobových názvů a jmen, a pak je náhodně tahal z klobouku. Bylo to pro mě natolik rušivé, že jsem prostě poté nepřijmul ani výsledné vyznění. Uznávám ale, že můžu být v názoru ojedinělý a problém se prostě bude nacházet mezi knihou a židlí… „Lítost není projevem křesťanství. Ti vražedníci v Libici byli nelítostní. A byli to křesťani.“