Těžko se mi Lady Baltimore přijímá jako volné pokračování série Baltimore, protože se s ní v mnoha ohledech rozchází jak pochmurnou atmosférou a stylem vyprávění, tak ve finále i celkovým pojetím. Zatímco lord Baltimore putoval chaosem stiženou zemí a postupně bojoval s démony v mnoholičných podobách, jeho nástupkyně Sofie se s vervou vrhá hned do protinacistického odboje a ve velkém válčí s Hexenkorps, čarodějnickou odnoží německých speciálních jednotek na košťatech, přičemž k ruce má nejednu mocnou bytost, která vždy v ten správný čas zasáhne do děje a zlo na hlavu porazí. Tenhle motiv se přitom v ději opakuje hned několikrát, až si jeden říká, jestli se páni autoři nezapomněli. Zároveň je charakter celého vyprávění určen moderní generaci čtenářů/čtenářek, takže je náležitě genderově vyrovnaný a nebojí se využít LGBT tématiky, aby své hrdiny dostatečně ozvláštnili. Teď ze mě nemluví zaprděný konzervatismus, ale skutečnost, že všeho moc škodí, obzvláště když je to okatě samoúčelné.

Tak nějak je tam všechno, co jsem čekal, plus něco, co jsem nečekal a co mě příjemně překvapilo. Je vidět, že Mignolu a Goldena tenhle svět pořád baví a když se jim pokračování z doby druhé světové války přímo nabízelo, tak proč by tu šanci nevyužili. Velké plus je ovšem výtvarná stránka v podání Bridgit Connell a Michelle Madsen, které se do toho vážně skvěle opřely a i díky nim jsem si tu dámskou jízdu užil. Tak trochu to pořád je Baltimore, ale zároveň je vidět, že to mělo být trochu jiné, což se povedlo. Díky za Sudety i za Český Krumlov.