Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji.
Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky...
Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na...
Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji.
Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky života s koncem, který je lehce alternativní; tahle teorie, že Vincentova smrt mohla proběhnout trochu jinak, než se všichni domnívali, není novinkou, je to reálná možnost, i když těžko kdy bude vypátráno, jak to vlastně ve skutečnosti bylo…
Povedený pohled na Vincenta malíře i člověka, hledajícího, vášnivě tvořícího, pochybujícího, osamoceného, toužícího po lásce i uznání, a přesto opětovně opouštěného a nepochopeného.
Zvláštní rozervaný člověk, s nímž bylo zřejmě velmi těžké vyjít, o to víc dojímá až nepochopitelně silný vztah s bratrem Theem. Vztah, který vlastně přetrval i po smrti obou bratrů jen pár měsíců po sobě. Theova manželka Johanna se o odkaz a pomalu vzrůstající slávu Vincenta postarala stejně obdivuhodným způsobem, jako dříve její manžel Theo. A malý Vincent van Gogh, synovec malíře, v knize vystupující jako malé uplakané miminko, se stal zakladatelem nadace Vincenta van Gogha a slavného muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu a s tímto muzeem byl spjat až do své smrti v roce 1978. To už se samozřejmě v knize nedočtete, ale četba o Vincentu van Goghovi přinutí vyhledávat nejen obrazy, ale další a další informace, protože vás to neskutečně pohltí. Aspoň mě ano. I za to, že pro mě autorka opětovně zažehla to „Vincentovské nadšení“, dávám pět hvězd.
*
„Malovat celé hodiny na plném slunci, cítit, jak vedro drtí přírodu, a chvět se podle každého stébla obilí, podle každého závanu větříku. Zrcadlit vesmír na svém plátně a při tom nacházet své vlastní místo v něm. Stát se tepáním rostoucí trávy, vykvétající a zase uvadající květiny, zabydlet se v kadeřích mraků, v bzučení cikád, v záři hvězd, v nekonečném plynutí řeky, v zrající dužině ovoce, v opotřebované kůži bot. V tom všem se mu zjevila velkolepost Božího tvoření a on se snažil stát se jeho součástí.“
Číst více
Číst více