Tato kniha je fikce a také bych tento román tak bral. Na knihu mě přivedl rozhovor s panem Štrausem. Celé to na mě působí schizofrenicky. V knize popisuje údajné obvinění ze sexuálního napadení někoho dalšího, a při rozhovoru na otázku, zda se tato obvinění po tak dlouhé době soudně řešily a dostali oficiálního rozměru, rychle přešel tím, že ne. Že by nyní po 30 letech toto někdo učinil? Pochybuje. Technicky by se to dalo brát jako šíření pomluvy. A to, že to pan Štraus v rozhovoru potvrdil, že to ví a šíří vědomě a snaží se na tom vydělat, je na pováženou. V rozhovoru sice tvrdí, že změnil jména aby nikomu neublížíl a je to jen román, ale následně říká, že je to jeho příběh. Další věcí je, že každá skupina, klub či usdružení má svoje pravidla a pokud je člen poruší, tak je požádán, aby odešel. Kniha květnatě popisuje, jak tyto pravidla porušuje. Na jedné straně mluví o svém celibátu a nepití alkoholu a na druhé straně, jak si dává inzeráty k seznámení a pije alkohol. A to po delší dobu. Opravdu odešel, nebo jej vyhodili? Jeho luxusní život, kdy bydlel v luxusním bytě ve středu Bratislavy z něj nedělá někoho, kdo byl někde uzavřen v prostém klášteře nebo byl jako vězněn pod dohledem a nemohl cestovat. Naopak toho procestoval hodně po exotických částech světa a nyní si na těchto znalostech vydělává se svou Cestovní kanceláří.