Aby na mě nějaké básně zapůsobily (moc často je nečtu), musí jít od srdce. Tady to tak je, slova plná smutku, stýskání a lásky a snad i naděje, zabalená do nevšedního, a přece prostého jazyka. Popadly za srdíčko... * "Třezalka zhasíná, osika se chvěje docela malá, malinká holčička naděje hraje si pod lípou s hadrovou panenkou má korunu z pomněnek a listů máří. Tence září." -------------- Miloše Doležala si vážím jako autora výborných knih o faráři Josefu Toufarovi i za jeho nevídané zasazení se o objevení jeho ostatků a jejich přenesení k důstojnému odpočinku do kostela v Čihošti. Zažila jsem s autorem před pár lety o faráři Toufarovi a čihošťském zázraku opravdu úžasnou besedu v městské knihovně, bylo to komorní, působivé, a když jsme se po hodině dotazů zprvu nesmělých, později odvážnějších, blížili skutečně těm nejzajímavějším a nejniternějším otázkám a odpovědím, když konečně pouto mezi tazateli a zpovídaným bylo navázáno, paní knihovnice náhle zavelela, konec, musíme domů, je před Vánoci, všichni máme doma moc práce! Dodnes mě to mrzí...

"Nasadils mi dvojitého Nelsona, Hospodine. Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš, co dál si urveš z masa duše mé? Jak chán dáváš a pak na hostině žereš." Miloše Doležala jsem poznala coby spisovatele a autora skvostně zpracovaných memoárů pátera Toufara "Jako bychom dnes zemřít měli". Doležal básník není o nic méně výmluvný, upřímný a přesvědčivý. V Janě pak inspirovaný tou nejbolestnější životní zkušeností, která člověka může potkat. Sbírka pohřebních písní odhaluje niterný duševní stav člověka, jeho bolavou duši, zlobu, nesouhlas, nepochopení, nepřijetí, beznaděj. Ale přináší i oslavu života. Jana Doležalová Franková byla milována, odešla však příliš mladá a příliš rychle… "Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám, jako polibek a zašeptání, pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety, celé léto dáváš se mi."