V poslední době čtu hodně válečných příběhů, možná proto, že nemohu zavírat oči před tím, co se děje kousek od našich hranic. Čtu příběhy, bolestné a dojemné, třeba jako tento, který napsala moje oblíbená Kelly Rimmer s vědomím, že kousek od mého domova je pro miliony lidí toto denní realita. Nechci do této skvělé čtenářské databáze, stále kultivované v projevu, která je, určitě nejen pro mě, pohlazením po duši, zatahovat politiku. Ale dnes jsem si přečetla, jak unesené ukrajinské děti jsou dány k adopci ruským rodinám. Velmi jsem prožívala, že ztratily domov, zázemí, kamarády, ale pořád tu byla ta milující mámina náruč,trocha bezpečí a mnoho, mnoho lásky. A teď ztratily i ji. Omlouvám se za tento komentář, vím, měl být o knížce O čem se nemluví, ale i výše uvedené se vlastně týká i této knihy. Je o odvaze, lidskosti, naději a lásce v kruté době, která si nevybírá kdy, kde, kdo a proč. Je mi strašně smutno, a to nejen z této moc pěkně, emotivně napsané knihy. Doporučuji.

Moc, moc se mi tento román líbil. Nečekala jsem, že to bude tak silný příběh, krásný i dojemný zároveň. Je to příběh o síle jedné velké lásky, o rodinném tajemství skrývaném mnohá desetiletí, příběh o strastech války i o životě v době dnešní. Ano, opět má příběh dvě časové linky, ta současná se odehrává na Floridě a vypravěčkou je Alice, máma dvou dětí. V lince válečné se vrátíme do Polska, kde Alicina babička Alina žije se svou rodinou na statku, je zamilovaná do nadějného studenta medicíny Tomasze, ale nejsou si souzeni. Velmi ráda knížku doporučím, je nádherná. Už dlouho jsem nebyla tak dojatá, mé emoce se tentokrát konečně probudily !