Z celé trilogie asi nejlepší. Z prvního byl moc cítit Harry Potter, v druhém podle mě autorka moc nevěděla kudy kam, ale v třetím si konečně našla svou cestu. Postavy jsou opravdovější, svět výraznější a originálnější, no nechtělo se mi odtud odcházet. Baz a Simon a jejich vztahový dramata mi budou chybět!

Tak jo, zase s komentářem otálím, protože mě to chytlo za srdce. Dokonce tak moc, že jsem na jeden zátah znovu přečetla celou trilogii. A v tomto podání mi najednou i problematická „dvojka“ začala dávat smysl, rozhodně tvoří s posledním dílem ucelený a velmi zajímavý příběh. Obálka. U českého vydání jedničky je vyloženě nešťastná, dvojka mi přišla taková plakátová, aby mi posléze pěkně pasovala k příběhu, u třetího dílu je vyloženě boží. K tomu dávám palec nahoru za stínové ilustrace. Normálně obrázky v knihách nesnáším, ale tady mi příjemně podkreslily děj. Následují už jenom pozitiva. Postavy jsou tak živé, až mám pocit, že se mnou bydlí. Charaktery propracované na jedničku včetně Simonovy posttraumatické stresové poruchy (kdo by se mu divil) a způsobu jak ji (ne)zvládá. Penelopa. Její úvahy nad tím, že nemá vždycky pravdu, bych si měla připíchnout na nástěnku (akorát že já MÁM vždycky pravdu, že jo). Shepard - zlatíčko. Agáta se hezky vyprofilovala už ve dvojce a její vývoj je v posledním díle triumfálně zakončen (až na těch 100 % LGBT populace, co je to poslední dobou za módu?). V té souvislosti mi zpětně v prvním díle nepřipadla tak apatická a povrchní. Ovšem nejbohatší proměnou prošel můj oblíbenec Baz. Naplno se projevily jeho nejhlubší sklony (k soucitu a něze), které umně skrývá za cynismus a aroganci. Děj. Děkuji literárnímu pánubohu a samozřejmě autorce za… za všechno. Že vztah Simona a Baze postrádal sluníčkovou kýčovitost, ale zároveň byl ušetřen tragických bad-endů (opak happy endu, kdyby někdo ty moje legrácky nechytal). Způsob, jakým Penelopa řešila komplikaci s démonským prokletím, byl bravurní a brilantní. Závěrečná záchrana Watfordu měla grády i logiku. Ale hlavně – díky, díky, DÍKY, že autorka vyřešila všechny problematické otázky z prvního dílu. Samozřejmě nad závěrem Lucyina příběhu jsem brečela jako želva. Jo, a ve snu by mě před těmi šesti lety nenapadlo, jak mě bude mrzet představa, že Simon ztratí svoje křídla a ocas. V tomto díle jsem si je vyloženě zamilovala (společně s Bazem). Každopádně Simon Snow patří k mým nejoblíbenějším fantasy příběhům.