"Kafka, Weil, Hrabal, Kundera, Pavel – nikdy jsem žádného z nich nepotkal, ale kdyby jich nebylo, tak by se můj život počatý ve dnech sovětské invaze odvíjel jinak." "Kdyby nebylo Prahy, museli bychom si ji vymyslet." Pražský slabikář, vydaný brněnským nakladatelstvím Host a sepsaný polským publicistou a novinářem o stěžejních českých autorech XX. století. Náš malý multikulturní literární středoevropský svět v jednom balení. Aleksandera Kaczorowského jsem vzala do ruky poprvé, přestože u nás vyšla jeho díla o zvučných jménech jako Havel či Ota Pavel. Nečekala jsem něco zásadně nového, co bych ještě nevěděla nebo nečetla, tak jsem po nich ani nesáhla. Jenže ono se vždycky něco najde. Pražský kalendář tak, přesto, že přísně vzato Pražákem byl z výše uvedených snad jen Franz Kafka, zahrál na mou literární strunu, která se naplno rozezněla při vzpomínání na Čapka, Hrabala, Pavla Škvoreckého či Kafku. A probudil touhu vrátit se k dílům těchto našich velikánů jako např. k sérii o Danny Smiřickém, nebo objevit pro sebe díla nová, mezi jinými Moskva - hranice od Jiřího Weila. Není na škodu přečíst si něco o "sobě" (Češích a českých spisovatelích) viděno cizíma očima. Krom toho, že Aleksander Kaczorowski toho "o nás" opravdu hodně ví a umí všechny ty literární puzzle poskládat do harmonického obrazu, jakkoliv jednotlivé puzzle jsou různě velké/obšírné, tak je k nám také shovívavý a vyhýbá se kritickým hodnocením. A že by se našlo dost kritických momentů nejen na straně našich odvěkých politických záporáků. Dokonce i jeho podání československého LSD (Češi byli jediní z východního bloku schopni jeho výroby) vyzní jako ocenění našeho farmaceutického průmyslu. Jeho díla tak jsou navýsost informativní a zajímavá nejen pro Poláky, ale i pro nás Čechy. Přitom dle názvu jde pouze o slabikář a ne encyklopedii :-). "Na to, co Polákům trvalo 10 let, Maďarům 10 měsíců, východním Němcům 10 týdnů, stačilo Čechům 10 dní." (Timothy Garton Ash) "Kundera se důsledně vzpíral tomu, aby přijal úlohu disidenta. Spatřoval v tom totiž riziko zpolitizování vlastní existence. Jen tak na okraj připomeňme, že podobného názoru byl i Bohumil Hrabal. Havel vlastně neměl jiný životopis než jen ten politický a intelektuální. Když si Kundera měl vybrat menší zlo, milejší mu bylo nemít žádný životopis. Žijeme nicméně ve světě, v němž odmítnout veškerou angažovanost jak ve veřejné sféře, kupříkladu v politice, tak i v soukromém životě, třeba v podobě založení rodiny, je pokládáno za nejhorší delikt. Náš svět nepřiznává nikomu právo na to, aby neměl žádný životopis. A už vůbec toto právo nepřiznává spisovatelům. A právě před tím utíká Milan Kundera."

„Kundera uhodil hřebíček na hlavičku, když po letech vzpomínal na své setkání s významným ruským fyzikem Pjotrem Leonidovičem Kapicou a jeho ženou pouhých pár měsíců po sovětské invazi do Československa. Seznámili se v pařížském bytě Louise Aragona, který i přes svou stalinistickou minulost odsoudil Sověty za ,bratrskou pomoc‘ poskytnutou v srpnu 1968 Čechům a Slovákům. Kundera vzpomíná v poznámce autora porevolučního vydání Žertu, jak Kapica se svou ženou prosili Aragona, aby nepřerušoval své styky s Moskvou, protože jen tak bude moci dál pomáhat lidem, jako jsou oni. ,Nesmíte zaměňovat ruský lid s ruskou vládou!‘ prosila paní Kapicová. ,Ruský lid je ještě mnohem horší než jeho vláda!‘ prohlásil rozzuřený Aragon. ,Ach, jak jsem s ním souhlasil,‘ vzpomíná dál Kundera s typickou exaltací. Na sklonku komunistické éry nevystihlo pocity obyvatel polských, českých nebo maďarských měst nic lépe než památná Kunderova věta: ,Tváří v tvář věčnosti ruské noci prožíval jsem v Praze násilný zánik západní kultury.‘“ -- Aleksander Kaczorowski je znamenitý polský bohemista, překladatel české literatury (mimo jiné próz Hrabala, Bondyho a Škvoreckého), novinář a spisovatel. Dlouhodobě se věnuje poválečné české literatuře a zatím poslední z řady jeho úspěšných českých biografií, ta o Otu Pavlovi (česky 2020), byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike. Tohle je jeho „Pražský slabikář“, který letos po 20 letech konečně vyšel i v češtině díky překladu Martina Veselky. Zkušený čechofil Mariusz Szczygieł o něm řekl: „To nebyl můj slabikář, byla to moje univerzita“, a opravdu Kaczorowski je skvělý průvodce naší zemí. Ten soubor esejí o životě a díle (někdy teda spíš o životě a jindy spíš o díle) vypráví nejen o Praze a spisovatelích, jejichž hlas byl díky zvláštnostem našeho historického vývoje ve společnosti vždy slyšet, ale i o dějinách změn ve 20. století, o totalitních systémech a o člověku tváří v tvář velké politice. A je to taky osobní příběh člověka okouzleného českým světem, který kdysi „onemocněl Prahou“, jak říká. Povinná četba pro všechny milovníky střední Evropy a české literatury. -- „V léčebně, kde Ota Pavel nakonec po devíti letech trápení zemřel, pochopil, že nejdůležitější a nejlepší okamžiky jeho života byly ty, které prožil u řeky, přestože se stal proslulým sportovním žurnalistou, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty či běžci a cestoval do zahraničí. Nejšťastnější byl ve chvílích, kdy jej otec bral na ryby a vyprávěl mu, jak v Africe lovil lvy. I když je ve skutečnosti viděl jenom v zoo. „Může se stát,“ říkal Piotrek, „že koncentrační tábory se opět otevřou, třeba i zítra a třeba jen kousek od nás. A opět do nich odvezou nevinné lidi, kteří chtěli jenom žít a největší radostí jejich životů bylo chytání ryb, hraní karet nebo nedělní fotbalový zápas.“ O pár týdnů nato začala válka v Bosně. V létě jsme v televizi sledovali záběry ze srbských koncentračních táborů.“